AktPrvky_Koton_final

Z pohledu funkce směrovacího protokolu BGP bylo řečeno, že bývá označován jako pro-

tokol speciální třídy, nazývané path-vector. Path vector je posloupnost čísel autonomních
systémů, přes které vede cesta k nějaké síti. Spolu s každou cestou je šířen i její path
vector, který se postupně prodlužuje, jak se cesta šíří do stále vzdálenějších autonomních
systémů. Není žádoucí, aby cesta obsahovala smyčku a proto číslo autonomního systému
se v path vector může objevit nejvýše jednou. Případné smyčky se automaticky odstraňují
tak, že AS zahazuje cesty, které již v path vectoru obsahují jeho vlastní číslo.

Path vector také slouží k výběru nejkratší cesty do jednotlivých sítí. Nejkratší cesta

zde bude ta, která prochází co nejmenším počtem autonomních systémů. Při výběru
tedy budou preferovány ty cesty, jejichž path vector je kratší. Směrovací informace si v
rámci protokolu BGP vyměňují vždy sousední směrovače, které jsou vždy na hranicích
autonomního systému. Každému BGP směrovači jsou při konfiguraci manuálně přiřazeni
sousedé, se kterými si bude směrovací informaci vyměňovat. Aby výměna této informace
byla spolehlivá, probíhá s použitím protokolu TCP, což je rozdíl oproti IGP.

Každý směrovač si pak periodicky testuje dostupnost každého svého souseda po-

mocí tzv. keepalive zpráv. Pokud soused přestane být dostupný, musí směrovač odstranit
všechny cesty vedoucí přes tohoto souseda a informovat o změně všechny své ostatní
sousedy.

5.2

Protokol DNS

V počátcích Internetu (v té době ARPAnetu) nebyl problém znát IP (tedy síťové) ad-
resy jednotlivých koncových stanic či serverů a přesto existovala snaha dávat jednotlivým
prvkům sítě smysluplná jména namísto číselných (nebo i hexadecimálních - dnes v IPv6)
adres. Z počátku, opět díky nízkému počtu stanic a jejich malé dynamiky, stačilo ukládat
informace potřebné k tomuto překladu do speciálního souboru zvaného hosts.txt. Dy-
namičnost tohoto způsobu je minimální a především spočívá na ochotě administrátora