EKOLOGI - základní text

s. Aby totiž predátor získal 

z potravy (P1) energii (E1

),  musí  na  to  alokovat  celkový  čas  T

s1+Th1. Pokud se tedy setká s 

kořistí P

2 (ze které by jejím uchvácením získal energii E2

), potom ji skutečně uchvátí tehdy, když 

E2/Th2>E1/(Ts1+Th1), ale pokud  E2/Th2<E1/(Ts1+Th1

),  potom  predátor  nechá  kořist  P

2  být a 

pokračuje v pátrání po kořisti P

1. 

KREBS 

et al. (1977) se pokoušeli testovat „klasický“ model potravního výběru tak, že do 

klece uzavřeli sýkoru koňadru (Parus major) a před otvorem, kudy si 
brala potravu, nabízeli sýkorce na pohyblivém pásu kousky 

moučných červů o dvou různých velikostech: malé a velké. Odměna 
(E

) byla vyjádřena velikostí kořisti, doba zacházení s kořistí (T

h) byla 

změřena  a  T

s 

mohla  být  experimentálně  měněna.  Autoři 

předpokládali,  že  jakmile  převýší  odměna  za  časovou  jednotku, 

kterou  obdrží  sýkorky  při  výběru  pouze  větších  kousků  odměnu, 

kterou  obdrží  při  konzumování  kousků  obou  velikostí  (E

1/T1–

E1,2/T1,2

>0),  potom  by  měly  sýkorky  náhle  (skokově)  začít  vybírat 

pouze velké kousky a malé ponechat bez povšimnutí. Výsledky 
tohoto pokusu zhruba  odpovídaly teorii 

potravního  výběru  (výběr 

velkých kousků se zvyšoval s výhodností tohoto výběru, viz obr. 31-
19).  

Je jisté,  že stejně jako  u ostatních  ekologických  modelů, tak také  výše popsaná teorie 

příliš  zjednodušuje  skutečnost.  V potravním  výběru  určitě  hrají  roli  také  takové  jevy,  jako  je 

schopnost  predátora  rozlišit  různé  typy  kořistí,  schopnost  dlouhodobě  se  učit  a  tím