cmejrek-zkouskove-otazky

V druhé polovině 19. století se Marx a Engels podíleli na činnosti I. a II. Internacionály.

Na přelomu 19. a 20. století zesílení sociálně demokratické dělnické strany v evropských zemích – prosazování reforem – zavedení všeobecného volebního práva – silné pozice v parlamentě.

Eduard Bernstein – „To, co se obecně nazývá konečným cílem socialismu, není pro mě ničím, hnutím vším.“ – štěpení sociální demokracie na:

• revizionismus – Eduard Bernstein

• ortodoxní marxismus – Karl Kautský

• radikální levice – Rosa Luxemburgová – pod vlivem V. I. Lenina se přeměnila v komunistické hnutí

Ve 20. století se sociální demokracie staly silnými parlamentními stranami. Zejména po první světové válce jejich pozice ještě zesílily. Důležité místo v politice sociálních demokratů, jestliže se dostali do vlády, měly keynesiánské státní zásahy do ekonomiky. Jejich cílem bylo odvrátit cyklické hospodářské krize a zajistit plnou zaměstnanost. Příkladem je úspěšný protikrizový program švédské sociální demokracie z roku 1934. Přeměna sociálně demokratických stran v silné parlamentní či dokonce vládní strany se nutně odrazila v jejich ideologii. Sociální demokraté se již necítili být „hrobařem kapitalismu“ ale „lékařem u lůžka nemocného kapitalismu“ (Bruno Kreisky) – zaměřili se na jeho humanizaci prostřednictvím reforem. Svržení kapitalismu nahradili požadavkem prohlubování demokracie a jeho rozšiřování do dalších oblastí. Přehodnocen byl i vztah k vlastnictví – SD přestala preferovat kolektivní vlastnictví a ztotožnila se smíšenou ekonomikou + přerozdělování.

Dlouhá hospodářská konjunktura po druhé světové válce byla provázena politickou konjunkturou sociální demokracie. Její ideologie a politika slavila velké úspěchy v mnoha evropských zemích a začala získávat stoupence i v rozvojovém světě. Tento koncept reprezentoval německý kancléř Willy Brandt, švédský premiér Olof Palme a rakouský kancléř Bruno Kreisky.

V sedmdesátých letech se ideologická a politická ofenzíva sociální demokracie začala vyčerpávat. Politika státních zásahů ztrácela účinnost, větší potíže se objevovaly v mechanismech přerozdělování, sociální programy zápasily s finančními problémy, zvyšovalo se daňové zatížení apod.

V osmdesátých letech se sociální demokracie dostala do krize, nástupem neoliberalismu a tzv. Nové pravice byl zatlačena do defenzívy. Krize se však dotkla pouze vnitřní politiky SD. V mezinárodních otázkách se naopak vypjala k velké aktivitě. Socialistická internacionála se chopila iniciativy v otázkách mezinárodní bezpečnosti, odzbrojení, posilování důvěry mezi vojenskými bloky, brala na sebe úlohu prostředníka při řešení lokálních konfliktů apod. SD se snažili přispět ke zlepšení vztahů nejen zemi Východem a Západem, ale i mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Globalizace politiky SD by se mohla stát východiskem k překonání její ideové krize. Pokud by SD politika skutečně dostala globální rozměr, mohla by opět získat na účinnosti.