podklady k testu 1 z psychologie - tahák k ostrým testům

Základní důvěra proti základní nedůvěře

V tomto nejranějším období, kdy kojenec neodlišuje sebe od ostatního světa, je velice důležité, aby získalo pocit důvěry v dobro světa. Dítě prožívá různé libosti v tom jak dobře spí, jí, jak zdravě vyměšuje. Osoba, která o něj mateřsky pečuje, poskytuje kojenci zážitek bezpečí, z uspokojení základních potřeb, pokud je její chování předvídatelné, pokud se pravidelně opakuje. Vypracovává si dítě určité vnitřní jistoty. Tato jistota, základní důvěra, vzniká spojením vnitřního souboru pamatovaných a předvídaných vjemů a představ se souborem vnějších skutečností. Protože v této době, jak jsme již uvedli, ještě dítě neodlišuje sebe od okolního světa, i základní důvěra se vytahuje jak na okolí tak i na sobe samého. Kojenec se učí důvěřovat i sobě.Tato základní důvěra mu pomáhá vytvořit si účinné způsoby chování ke zvládání nepříjemností jeho života, jako je růst zubů, hlad a další. Mezi jeho první sociální výkony patří, že dovede nechat zmizet matku z dohledu bez nadměrných pocitů úzkosti nebo hněvu, protože se stala jeho vnitřní jistotou. (skrýt...)

Množství důvěry, které dítě ze své nejčasnější zkušenosti získá, nezávisí ani tak na množství potravy nebo projevů lásky, jako spíš na kvalitě těchto vztahů. Tím v dítěti roste pocit vlastní identity, pocit že je tím, kým je a kým ostatní věří, že se stane a že je to tak v pořádku.

Ve vývoji dítěte nenastává mnoho frustrací, které by dítě nebylo schopno bez újmy přestát, pokud vedou k upevňování prožitku identity a silnější kontinuity vývoje, směřují k integraci životního cyklu s nějakou širší významností. Pro dítě nejsou ani tak zátěžové frustrace samy o sobě, jako když postrádají nějaký sociální význam. Pokud je v tomto období dítě odloučeno dlouhodobě od pečující matky, např. v nemocnici, v ústavu, v narušené rodině, zůstává nedůvěřivé, nevěří světu ani samo sobě.

Úkolem tohoto stadia je obhájit základní důvěru proti pocitu strádání, opuštěnosti, nostalgie po ztraceném ráji.

Autonomie proti studu a pochybám

Stud jako takový bývá velice časně překryt pocitem viny. Stud znamená, že člověk si je vědom toho, že je vystaven pohledům okolí, že je viditelný, ačkoli na to není připraven. Těmto pocitům odpovídá tendence zakrýt si tvář, není-li v silách jedince zabránit světu, aby se díval na něj, přeje si alespoň vlastní neviditelnost.

Postupně se dítě se vzrůstající obratností pouští do nových činností jako chůze, mluvení a objevuje možnost ovládání vyměšování. Zjišťuje, že může něco „zadržovat” nebo „vypouštět”, a že to má dalekosáhlé důsledky v sociálních vztazích. S tímto uvědoměním si, že má přední a zadní stranu, souvisí vznik pochybností. Na zadní stranu, si dítě nevidí a přesto si je vědomo její existence. V tomto období je spojována s funkcí svěračů a produktů střev, vůči kterým je věnována velká pozornost okolí. Dítě pokládá tyto produkty střev za docela přirozené, zatímco jeho okolí je pokládá za něco zlého. Tím vzniká spojení pocitu něčeho špatného s tím, co nechává za sebou a je položen základ pro pozdější pochybování.