zakladni_pojmy_-INSC_I

Divadelní inscenace je složena z mnoha znaků – některé znaky jsou znaky znaku věcí, jiné znaky samé věci

Slovesná dekorace – často se využívá v indickém divadle, herec popíše scénu místo toho aby byla fyzicky přítomná, může ji popisovat podrobně, ale také pomoci znaků

Podle O. Zicha mají všechny předměty, které jsou div. znaky funkci charakterizační (dourčují osoby a děje) a funkční (účastní se dram. děje)

Řeč herce je systémem znaků – může určovat charakter postavy, být znakem kulturního a sociálního zařazení

Obsah řeči se většinou neurčuje mluvou, ale jinými výrazovými prostředky (např. gesty)

Osobitý vztah obecenstva ke znakům – v běžném životě vyvolává znak většinou odlišné emoce než na divadle

Část může zastupovat celek. Být znakem celku. Nevíme co muže která věc znamenat, dokud ji herec nepoužije. Znakové funkce rekvizit a dekorace jsou dány hercovým pohybem nebo způsobem použití. Nutné udržení rovnováhy. Pevnost struktury u klasických divadel (No, Kabuki), kde je přesně daná stabilita, struktura znaků. Rozdíl mezi divákem lidového divadla a konzumní, dnešní společností. U lidového divadla záleží na ztvárnění detailů. Znakem prostorového určení je herec, dále jím m.že být zvuk, světlo…hlavním nositelem divadelnosti je herec.

Psychologická charakteristika herce je tvořena:

• kostýmem, mluvou, gesty, činy

• rozhovorem druhých osob o jednající osobě (napomáhají i kostýmy osob v blízkém vztahu k jednající osobě)

• sebecharakteristika (často užitá v mystériích, moralitách a lidových hrách)

Mnohoznačnost umožňuje divákům z různých vrstev s různými estetickými požadavky aby současně chápali stejné divadelní umění.

Dvojí chápání herce divákem

1. jako jediný živý subjekt na jevišti (často srovnávání s civilním životem nebo jinými hercovými rolemi)

2. jako soubor představovaných znaků (mluva, gesta, mimika, kostým)

ESTETIKA DRAMATICKÉHO UMĚNÍ (1931)

Obrazovou představu dramatické osoby si divák skládá podle zrakových a sluchových vjemů.

1. zrakové : a) stálé – tělesný zjev (fyziognomie), většinou i oblek

b) proměnlivé – chování a činy

2. sluchové: a) mluva (v opeře také zpěv)

b) zvuky neartikulované (smích, vzdech atd.)

c) zvuky nevznikající hlasem (dupnutí, tlesknutí, lusknutí atd.)

Dramatická osoba sama tvoří osobní složku děje. I přes proměnlivost děje můžeme v této osobní složce naleznout stálé prvky. Nejvýraznější jsou hlasové projevy ( tón hlasu i způsob mluvy je většinou stejný), dále pak styl chůze, smích a neuvědomělé návyky a další. Všechny stálé prvky pomáhají k vytvoření individuální osoby.

Dramatická osoba je tvořena vnitřními a vnějšími vlastnostmi . K vnějším vlastnostem patří krása, ošklivost, zdraví, apod. Avšak vnitřních vlastností se pouze nepřímo dohadujeme.