zakladni_pojmy_-INSC_I

Většinou se jedná o individuum (Elektra, Hamlet, Maryša), může být i postava kolektivní – antika, chor

Dramatická postava (= má dramatický konflikt). Postavy v sobě mají vnitřní napětí, rozhodování.

Role:

Z latinského rotula = kolečko (antika: dřevěný váleček, na kterém byl navinut pergamen s textem a pokyny pro jeho interpretaci)

V antickém divadle persóna (původně maska odpovídající roli, posléze role, která je maskou představována

Může být hlavní, vedlejší a epizodní

Role není jen na divadle, ale také ve filmu či dramatizaci v rádiu

Role je nadřazený pojem charakteru (= identita postavy dramatu, něco jako moderní typ, postava, suma fyzických, psychických a morálních rysů => ožívají v něm rysy prostředí a doby [prvky určující])

Role chápána jako typ postavy je spjata s určitou situací či s chováním, nemá žádnou individuální charakteristiku, ale soustřeďuje řadu tradičních vlastností typických pro jisté chování či společenskou třídu (role zrádce, zloducha)

Role v textu je náčrt k vytvoření definitivní postavy

Část textu dramatu tvořená replikami jedné postavy, vedlejším textem a scénickými poznámkami

Teorie komunikace:

Komunikace probíhá mezi lidmi, kde na obou koncích sdělovacího kanálu – nebo minimálně aspoň na jednom konci – je člověk, lid.bytost, rozumná bytost, poznávající subjekt

Původce (expedient) zprávy (=aktivní složka) => zpráva, kód, kanál => příjemce (recipient) = pasivní složka komunikačního procesu

Svět = univerzální kanál, v němž vše funguje jako signál, jako zpráva a v němž se vše, živé i neživé, neustále vysílá, vše co existuje je nějakým způsobem v interakci se svým okolím, čímž signalizuje či reflektuje svou existenci

Typy komunikačních vztahů:

Symetrický – partnerský vztah, komunikující jsou v rovnocenném postavení

Komplementární – jeden je podřízen druhému (učitel a žák)

Metakomplementární: očekávali bychom, že subjekt A bude podřízen subjektu B, ve skutečnosti je tomu ale naopak (žák co šikanuje učitele)

Problematika řeči v dramatu

Komunikace mezi herci je pseudokomunikací. Herci ví, co jim partner odpoví, tam si to na komunikaci jen hraje. Ostentativnost, jestli se obrací nebo neobrací do publika, publikum je jim přesto partnerem.

Dvojí adresovanost komplikuje fungování řeči v dramatu (jestli se více zdůrazňuje zaměření na spoluhráče, dovnitř fikčního světa nebo ven na jednotlivé žánry):

1. pro diváka

2. pro jinou postavu

Dialog obrácený do publika je stylizovaný, fiktivní, nese významy.

I slovo je herec, slovo hraje jiné slovo (opera – zpěv hraje řeč, obraz řeči). Můžeme mít pocit, že slyšíme repliku, kterou jsme slyšeli v realitě. Obraz repliky z reality.

Slovo lze slovem modelovat. Všechny repliky v dramatu jsou chytáky (vyprávění, popis situace, kdy přejdeme do dialogu „A on potom řekl:“). Na první pohled to vypadá jako autentická replika. Ale jde o napodobování sebe sama. Řeč vypadá úplně stejně, ale je použitá v jiné funkci.