zakladni_pojmy_-INSC_I

Dramatická postava

• Zich: herecká postava (staví se, buduje), dramatická osoba (fiktivní, vzniká na základě našich představ)

Dramatická osoba

Dramatická osoba je vjem psychické povahy a tvoříme ji z:

a) estetického účinku – přímé (barvy, tvary a pohyby) i nepřímé (asociativní- např. černý oblek = elegance atd.)

b) vnějších zkušeností – čerpáme z okolí (rodina, přátelé, knihy) ale sami jsme je neprožili

c) vnitřních zkušeností – námi prožitých vjemů

• Dramatická osoba je někdo, kdo je v příběhu a nějakým způsobem jedná

• antropomorfní subjekt činící, co je mu libo. Subjekt je nadán mírou svobodného jednání, vůlí, záměrností.

• v dramatu jí může být cokoliv (lidé, nadpřirozené bytosti, fiktivní bytosti, alegorické osoby a postavy, zvěř; viz Maeterlinck: Velice modrý pták)

• postavou se stávají, když začnou jednat

• z objektu se stanou subjekty v momentě jednání (kámen)

• zásadní otázka, jak je postava udělaná, jak je propracovaná?
  pod vlivem filmu a televize máme zjednodušenou představu, že má psychologické rysy, je psychologickou entitou, což je zužující a zavádějící výklad, musíme se ptát, jak může být udělaná, jak může fungovat: bude srozumitelná, bude mít jasné motivace, postava by měla mít koherenci (stálý a předvídatelný charakter), existuje však řada dramat, která dělají pravý opak (schematické postavy /středověk, Shakespeare/ neočekávané jednání – každá doba má svůj způsob jak pojímat postavu)

• každá epocha v dějinách divadla podává nějaký obraz člověka, jakým způsobem jsou postavy utvářeny, vyjádřena dobová antropologie, pohled na člověka, jaký typ je přípustný, akceptovatelný (viz Erika Fischer-Lichte: Dejiny drámy), baroko – schematizované, středověk - neživotné

Peter Bogatyrjev – Znaky divadelní

Znak - znakem může být rekvizita, kulisa, kostým, řeč, intonace, nářečí, gesto, mimika

Věc může být věcí, ale i znakem. Věci na divadle jsou znakem znaku.

Ani divadelní kostým, ani divadelní dekorace a jiné jevištní znaky nemají vždy představující funkce.

Na jevišti i skutečné věci, nebo věci které nemusí na nic odkazovat, nejsou znakem, jsou jen sami o sobě. A nebo jsou naopak znakem znaku.

Znaky na divadle mají podle Zicha dvě funkce: charakterizační a funkční.

• v divadle mění každá věc mnohem rychleji a rozmanitěji svoje znaky

• věci na scéně nabývají dalších výrazů , vlastností, rysů i příznaků které v běžném životě nemají (tzv. se přerodí)

• divák se nezajímá zda je představující znak pravý nebo falešný (sklíčko místo drahokamu, malinovka místo vína)

• některé znaky odporují skutečnosti (např. spojení různých dialektů do jednoho pro vyjádření venkovana)

• konvenční znaky (např. odlišování prostého lidu od vyšších vrstev stylem mluvy, šaškovská čepice apod.)

• znaky se přenášejí z jiného umění do umění divadelního (sochařství, tanec, malířství, hudby, poetiky apod.)

• ne všechny divadelní znaky mají představující funkci např. opona, rampa apod..

• kulisy, rekvizity a kostýmy jsou často pouze znakem něčeho jiného ale ne sebe samého

• jednotlivé doby měly své div. znaky, které v dalších dobách zaměňovalo a přetvářely v jiné

• je možné přejímání celé skupiny znaků (např. přejímání ustálené představy o Hamletovi)