4. Základní škola a střední škola ve vzdělávacím systému

Teoretická východiska a projektované změny základního školství v České republice po roce 1989

Rokem 1989 končí více než čtyřicetileté období budování socialismu v Československu. Politické a společenské změny vyvolaly snahu o proměnu také v oblasti školství. Změna vzdělávacího systému měla navázat na domácí tradice a zároveň korespondovat s progresivními tendencemi západoevropského školství. V československém vzdělávacím systému byly realizovány některé radikální změny strukturální, administrativní, kurikulární i změny v oblasti financování, které však nebyly příliš promyšlené a proto měly v prvním porevolučním období spíše destrukční charakter (například likvidace institucionálního systému dalšího vzdělávání učitelů a institucionální základy pedagogického výzkumu). Přesto se některé projekty dají považovat za úspěšné. Mezi nejvýznamnější z nich patří projekt NEMES Svoboda ve vzdělání a česká škola (1991).

Jak uvádí V. Spilková (2005, s. 16) velmi významnými se staly také reformy zpracované týmem Jiřího Kotáska, tehdejšího děkana Pedagogické fakulty UK v Praze, vydané pod názvem Budoucnost vzdělání a školství v obnovené demokratické společnosti a ve sjednocující se Evropě. Oba projekty školské reformy vidí nutnost změny vzdělávací soustavy ve všech prvcích. Mělo dojít k vnitřní proměně škol, v pojetí školního vzdělávání, cílů a obsahu vzdělávání i v pojetí vzdělávacích přístupů. Za základní principy byly považovány humanizace, liberalizace a demokratizace. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky vypracovalo v roce 1994 dokument pod názvem Program rozvoje vzdělávací soustavy České republiky – Kvalita a odpovědnost. Tento dokument byl velmi významný, neboť položil základ pro transformaci školského zákona i kurikulární politiky. Navrhoval (s výjimkou vysokých škol) vzdělávací standardy, které byly východiskem pro tvorbu vzdělávacích programů. Do vzdělávací soustavy byl zaveden nový systém kurikulárních dokumentů. Pedagogický slovník (Průcha, Walterová, Mareš, 2001) rozlišuje tři základní významy pojmu kurikulum.

Kurikulum je zde chápáno jako vzdělávací program, projekt nebo plán. Další význam pojmu zahrnuje průběh studia a jeho obsah a třetí význam kurikula vidí v jeho obsahu veškerých zkušeností, které žáci získávají ve škole a v činnostech ke škole se vztahujících, jako je plánování a hodnocení. Kurikulum je ale pouze jednou částí celku vytvářejícího úspěšnou školu.

V návaznosti na dokument Kvalita a odpovědnost byl v roce 1995 zveřejněn organizační dokument pro české školy pod názvem Standard základního vzdělávání (1999) (dále jen Standard). Jednalo se o dokument, jehož prostřednictvím lze garantovat plnohodnotné a srovnatelné základní vzdělání všech žáků základních škol. Standard vyjadřoval představu o podobě povinného základního vzdělání, formuloval vzdělávací cíle (poznatky, vědomosti, kompetence a hodnotové orientace žáků), obsahy byly vyjádřeny prostřednictvím kmenového učiva a měly význam pro tvorbu vzdělávacích programů. Standard základního vzdělávání (1999) přinesl do oblasti vzdělávání v České republice některé nové tendence. Po dlouhém období centrálně stanovených cílů a obsahu vzdělávání v podobě závazných a detailně propracovaných osnov představoval Standard rámcový základ vzdělávání. Naděje, jež byly do Standardu vloženy, se nenaplnily, a to v důsledku konkrétního vymezení výčtu kmenového učiva, jehož zvládnutí všemi žáky byly nereálné. Vliv tohoto dokumentu na dění ve školách byl minimální a tím nesplnil očekávání s ním spojené. Proto byly v letech 1996 – 1997 schváleny tři vzdělávací programy pro základní vzdělávání (Obecná škola (1996), Základní škola (1996) a Národní škola (1997)), které nahradily dosavadní učební osnovy a učební plán. Program Obecná škola (1996) byl vytvořen v letech 1993 – 1994 . Tento program znamenal výrazný pokrok v kurikulární oblasti. Charakteristikou pro program je upřednostnění antropologického zřetele před scientistním24 (Kraus, 2008, s. 716), kdy základním východiskem pro volbu obsahu a strategií vyučování, pro výši požadavků jsou potřeby a věkové i individuální možnosti žáků, přiměřenost nároků na dítě, význam dětské zkušenosti a smyslového vnímání v poznávacím procesu, důležitost činnostních metod a prožitkového učení. Akcentováno je osobnostně rozvíjející pojetí základní školy, jejímž hlavním cílem je celková kultivace dětské osobnosti a položení základů vzdělanosti. Program vyvolal i negativní reakce. Vyvstaly obavy reformně naladěné části pedagogické veřejnosti, že MŠMT ČR chce výuku na školách svázat jediným vzdělávacím programem. Zastánci tzv. tradiční školy kritizovali zejména humanistické pojetí silně zohledňující zájmy a potřeby dítěte.