4. Základní škola a střední škola ve vzdělávacím systému

Program Základní škola (1996) byl chronologicky druhým vzdělávacím programem. Program byl zpracován Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. Pro svou koncepci připomínající dosavadní kurikulární dokumenty se stal nejvíce rozšířeným po celé České republice. Další program Národní škola (1997) byl vytvořen týmem učitelů a ředitelů ze sdružení Asociace pedagogů základního školství ČR. Cílem programu je výchova svobodného člověka pro život v demokratické společnosti, vše musí směřovat k praktickému životu, vzdělání musí poskytovat globální pohled na svět. V praxi se tento program využívá nejméně, a to z důvodu zdlouhavého schvalovacího řízení. (V době schválení programu Národní škola už školy učily buď podle programu Obecná škola, nebo Základní škola). Nejprogresivnějším programem v kurikulární oblasti byl program Obecné školy, pro který je charakteristické zohlednění věkových a individuálních možností žáků. Zohledňuje v poznávacím procesu dětskou zkušenost a smyslové vnímání. Využívá metodu činnostní a prožitkovou. Zde také vidíme opětovnou souvislost s metodami a odkazem Jana Amose Komenského. Vzdělávací program Národní škola je zaměřen převážně na praktický život. Podle těchto programů se v současné době ještě na základních školách učí ve 3.- 5. třídách 1. stupně a 8. a 9. třídách 2. stupně základní školy. Začaly se také prosazovat alternativní směry, jako například Angažované učení, Škola hrou, Zdravá škola, Otevřené vyučování nebo některé prvky, jiných alternativních forem, které se začleňovaly do výuky v českých školách a to prvky např. Montessoriovské školy.25(Svobodová, Jůva, 1996, s. 63). V České republice však dále probíhaly diskuse o procesu transformace školství. V těchto diskusích byla rozebírána podkladová zpráva pro OECD(Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) „Proměny vzdělávacího systému v ČR“, které zpracovalo Středisko vzdělávací politiky při Pedagogické fakultě UK v roce 1995, a také Zpráva examinátorů OECD o vzdělávacím systému v České republice z roku 1996 (Kotásek, 1997, s. X). V těchto zprávách a dokumentech jsou formulovány požadavky na rozvoj dalšího vzdělávání u nás, které pružně reagují na změny na trhu práce a nutně požadují ochotu k celoživotnímu vzdělávání, schopnost komunikovat a spolupracovat, zpracovávat informace a také mít schopnost sebehodnocení, tedy zpětné vazby ve formě evaluace a autoevaluace

Základní školy začaly pracovat od 1. září 2007 podle školních vzdělávacích programů, které si vytvořily s ohledem na své stávající specifické podmínky v 1. a 6. ročníku. Školní vzdělávací program se stává povinným dokumentem pro základní školy a víceletá gymnázia od září 2007. Poprvé v historii vývoje školské soustavy tvorba ŠVP dává možnost svobodně formulovat představy o nejvhodnější podobě vzdělávání na školách. Dává příležitost jednotlivým učitelům zužitkovat svoje zkušenosti a týmovou prací stmelit pedagogický kolektiv, který zrealizuje své představy o tom, jak bude naplňovat a zajišťovat požadavky RVP ZV a zároveň přizpůsobovat výchovu a vzdělávání žákům v konkrétních podmínkách dané školy. Tvorba ŠVP ZV posiluje potřebu dalšího vzdělávání a navozuje nový styl práce jednotlivců i školy jako celku. Stává se prostředkem profesního růstu učitelů, jejich odpovědnosti za vlastní práci i dosažené výsledky. Každá škola vychází z jiných podmínek a má jinou skladbu žáků. Proto by měl být každý školní vzdělávací program originální pro školu, pro kterou je tvořen. Jestliže si škola vytvoří školní vzdělávací program podle jiného ŠVP beze změn, i kdyby byl kvalitní, jen proto, aby tak naplnila formálně školský zákon, ochudí se o možnost formulovat vlastní názory a diskusi nad nimi. Přičemž každá škola má svá specifika nejen po stránce materiální vybavenosti, ale také ve skladbě žáků, rodičů i učitelského sboru. ŠVP ZV má být podkladem pro hodnocení žáků, ale i sebeh ale i sebehodnocení (autoevaluaci) činnosti školy. Toto pravidelné sebehodnocení by mělo fungovat jako zpětnovazební mechanismus. Poznání vlastních chyb a nedostatků je velmi důležité pro zvýšení kvality práce školy i jejího řízení. ŠVP ZV funguje i jako prostředek propagace školy a jejích záměrů. Škola se může přizpůsobit požadavkům i zájmům žáků, jejich rodičů, ale také záměru regionu a uplatnění požadavků trhu práce. Každý učitel by měl znát svůj ŠVP ZV a měl by rozumět všem jeho částem. Měl by chápat specifika programu, kam směřuje, jaké jsou jeho cíle, o co usiluje a čemu napomáhá. Měl by znát i oblasti, které sám nevyučuje, ale komplexně se podílí na tvorbě výchovy a vzdělávání a charakteristice žáka v prvním i druhém období tohoto procesu, tedy po ukončení 1. stupně i 2. stupně základního vzdělávání. ŠVP ZV je také určen rodičům žáků, popřípadě žákům samotným, kteří se budou rozhodovat při výběru školy. Rodiče by mělo zajímat, na co klade škola ve vzdělávání důraz, jaký styl práce prosazuje, jaká je volitelná nabídka předmětů, kroužků, nebo jak škola zajišťuje výuku žáků se specifickými potřebami učení. ŠVP ZV je také určen pro správní či kontrolní a jiné instituce – zřizovatele škol, Českou školní inspekci (dále jen ČŠI), MŠMT, odbory školství krajských či městských úřadů, pedagogické výzkumné a vzdělávací instituce, vydavatele pedagogických vzdělávacích textů a učebnic (Manuál ŠVP, 2005).