ZÁPISKY

Role údivu, úzkosti a pochybování – podněty pro vznik filosofických postojů

Položme si otázku, zda člověk ve 21. století ještě vůbec potřebuje filosofii a pokud ano, jak se k ní má dostat? Jsme ještě vůbec schopni si klást nějaké filosofické otázky? Zkusme se inspirovat v různých etapách vývoje filosofie. Vyberme inspiraci z antiky, poloviny 20. století, ale i ze současné doby.

Nejslavnější z antických filosofů Platón a Aristotelésnalézají první krok člověka k filosofii v údivu, čili opuštění každodenního a samozřejmého pohledu na svět kolem sebe. Zpočátku se začínáme divit věcem kolem sebe, žasneme nad dokonalým uspořádáním a souzvukem celé přírody, její krásou a bohatstvím. Tento údiv je výsledkem pohledu člověka „ pod sebe a vedle sebe“. Ale to mu nestačí, zvedne hlavu a vidí nad sebou nebeská tělesa. Po důkladném pozorování nalezne i zde pravidelnost, dokonalost, řád, ale i krásu. Jeho údiv je věnován záhadám nebeské sféry a posléze záhadě všeobjímajícího světového řádu, který řídí sféry kosmické, pozemské i sféru lidskou. Filosof je tedy ten, který se diví. Diví se a je směšným těm, kteří se nediví. Je to asi tak, jak nám líčí tragikomická scénka ze života filosofa Thaléta(640-548 př.n.l.). Ten při své procházce po dvoře nehleděl pod své nohy, ale zkoumal hvězdnou oblohu nad svou hlavou. Tak se mu stala nemilá nehoda a spadl do jámy (možná i studny). Děvečka, která mu pomáhala dostat se zpět, se mu smála a pochybovala o jeho schopnosti poznat tajemství hvězd, když není schopen poznat, co má pod svýma nohama. Německého filosofa Hegela(1770-1831) tato historka vyprovokovala k ironickému závěru, který uvádí, že lidé jako je zmíněná děvečka, nemohou spadnout do jámy nikdy, protože se v ní nalézají po celý svůj život.

K filosofii se však lze dostat i z poněkud jiného důvodu. Typický krok je krokem, který nalézáme na opačném konci vývoje lidského myšlení-ve dvacátém století. Německý filosof Heidegger (1889-1976) hledá cestu k filosofii skrze pocit úzkosti,který ho celého pohltí, momentu, kdy si uvědomí svou smrtelnost. Úzkost je tísnivým pocitem z neznámého, které nelze odstranit (naopak strach je strachem z něčeho konkrétního, např. psa, ten lze odstranit vyloučením zdroje strachu). A právě v takových tísnivých situacích (např. když hledíme tváří v tvář smrti jako účastník dopravní nehody nebo pozůstalý na pohřbu někoho blízkého) si začne člověk klást dle filosofie existence filosofické otázky. Tato cesta je typická pro filosofii, kterou nazýváme existencialismem. S ní je svázána i absurdní situace, do níž se člověk dostává tím, že je vržen do světa, aniž chtěl(nerozhoduje o svém narození, ani o narození do určité doby a situace). Absurdní je i to, že je zodpovědný za svůj život i životy jiných, které svými činy ovlivňuje. Takovéto východisko k filosofii uvádějí francouzští existencialisté Sartre (1905-1980) a Camus(1913-1960). Kam se poděl údiv, který provázel na cestě poznání i cestě k filosofii člověka již zašlých věků? Proč se člověk na počátku jedenadvacátého století už nediví? Diví se jenom blázni a děti? Mohou se divit nově objevenému ještě vědci či ještě neobjevenému filosofové? Může i nás, obyčejné smrtelníky, vytrhnout údiv ze samozřejmého pohledu na svět, přírodu, lidskou společnost i sebe sama? Nebo k tomu potřebujeme pohled do tváře smrti?