Vypracované otázky 2016

Prameny a systém práva

Důležitou stavovsko-zastupitelskou institucí byly generální stavy. R. 1338 vydaly usnesení, které zakazovalo vybírání královských daní bez souhlasu stavů. Byly svolávány převážně, když chtěl král vybírat daně, nicméně vyvíjely značnou aktivitu i v oblasti vojenské, správní, soudní i finanční. Své stanovisko vyjádřily i v oblasti nástupnického práva, kdy se odvolávaly na lex salica, vylučujíce z nástupnického práva na francouzský trůn ženy (smrt Ludvíka X. a jeho novorozeného potomka a nástup bratra Ludvíka, Filipa V., později se takto dostal na trůn i rod z Valois). Postupem uvedených panovníků se ve francouzském nástupnickém řádu ustálil obyčej vylučující ženy z nástupnictví na francouzský trůn. Oporu našli zastánci tohoto principu v Lex Salica, v ustanovení vylučující ženy z dědění půdy. Definitivně se tento obyčej potvrdil r. 1593, kdy generální stavy odmítly kandidaturu Isabely, vnučky francouzského krále Jindřicha II.

Velká březnová ordonance (1357) dávala právo generálním stavům kontrolovat správu a vynakládání financí. Zvláštní důraz kladla na zabezpečení soukromého majetku proti zvůli královských úředníků.

Karel V. (1364-1380) místo generálních stavů svolával na základě svého královského ediktu tzv. notábly, tj. šlechtu, kterou zval podle své volby. Za vlády další králů byly generální stavy dále oslabovány.

Systémem práva středověké Francie byl teritoriální partikularismus, nevznikaly univerzální zákony, právní vývoj probíhal spontánně doplňováním a vytvářením nových právních obyčejů. Panovníci nezasahují do soukromoprávní sféry, do veřejnoprávní pouze prostřednictvím privilegií, pořádkových nařízení, konkrétních příkazů a zákazu, přičemž jsou omezováni právními obyčeji. O existenci právních obyčejů mohou panovníci rozhodovat pouze pomocí nařizovací, ale hlavně soudní pravomoci – mohou určit, které jednání je v souladu s obyčejem, potvrzovat právní obyčeje a stíhat jejich porušení a mohou také udělit výjimky (privilegia). Další principem právního systému je stavovský partikularismus, kdy existuje právo šlechtické, lenní, kanonické, městské, cechovní, horní, vrchnostenské, …. Existuje přesvědčení o svrchovanosti spravedlivého práva – práva pocházejícího od Boha, tzv. ius divinum. Psané a vědecky rozvíjené právo je pouze to kanonické, do kterého částečně proniká i právo římské. Severní Francie je spíše ovlivněna obyčeji germánského původu, jižní zase spíše právem římským a psaným.

Hlavními rysy francouzského středověkého práva tedy jsou: dominantní postavení právních obyčejů v soukromém právu, spontánní vývoj právních obyčejů, omezená zákonodárná moc panovníka, teritoriální partikularismus, stavovský partikularismus, silný vliv křesťanství a uplatňování kanonického a římského práva.