Vypracované otázky 2016

Fillip II. provedl také významnou finanční reorganizaci – tzv. reluici, kdy přeměnil dosavadní dávky v naturáliích a renty v úkonech na renty peněžní. Zároveň souhlasil s tím, aby se šlechta a města vykupovala z vojenské služby. Obratně využíval finančnictví v rukou Židů a připravil půdu pro zdanění církve. Ohromný příval peněz v důsledku těchto kroků byl využit zejména k financování převážně žoldnéřské armády.

Za vlády Filipa IV. Sličného (1285-1314) se vyostřil vztah s papežem Bonifácem VIII. Příčinou byly daně, jež francouzský král uvalil na církev ve Francii, a papežova bula Unam sanctam, již vyhlásil požadavek podřízenosti všech křesťanů papeži jako podmínku spasení. Papež hrozil Filipovi vyobcováním z církve a Filipova královská rada, opírající se o názory učených právníků (legistů), prohlásila papeže za kacíře. Aby Filip získal v tomto zápase podporu, přizval na občasná shromáždění šlechty a duchovenstva poprvé i zástupce měst – tím byl položen základ stavovskému sněmu, tzv. generálním stavům (1302). Rozhodly i např. o osudu templářů (níže). Generálními stavy se nazývaly proto, že ve Francii existovala také místní stavovská shromáždění – stavy, které se scházely zvláště v jižních a severních krajích země. Spor s papežem nakonec hrubě zakončil Filip IV. a tato porážka učinila konec světovládným nárokům církve. Vážnost církve byla otřesena v samých základech, zvláště když po přesídlení z Říma do jihofrancouzského Avignonu se stali papežové poslušnými vykonavateli vůle francouzských králů – je to období tzv. avignonského zajetí papežů.

Vítězství Filip IV. využil i k posílení hospodářství. Ve městech rostl počet obyvatel a také počet řemeslníků. Filip IV. se v honbě za penězi zbavil svých největších věřitelů, templářů a italských bankéřů. Obvinil pomocí papeže templáře z kacířství a zmocnil se jejich majetku. Obohatil se zbavením jmění italských bankéřů, které vypověděl z Francie, a těžil rovněž z židovských pogromů, které sám podněcoval. Další nové příjmy mohl získat ale pouze tím, že by ovládl území, která byla stále ještě pod nadvládou Anglie. Tím vypukla mezi těmito zeměmi tzv. stoletá válka (1337-1453). Záminkou k otevřenému nepřátelství bylo vymření rodu Kapetovců a nástup rodu Valois. Anglický král, který byl s Kapetovci spřízněný, totiž začal uplatňovat dědický nárok na vládu ve Francii. Angličané měli zpočátku ve válce převahu, nicméně od 20. let 15. století ve spojení s aktivitou Jany z Arku dochází k obratu a Angličané byli z Francie vyhnáni – zůstalo jim pouze město Calais. Vyhraná válka směřovala k další centralizaci královské moci.

Ta se projevila jednak za Karla VII. a zvláště za jeho syna Ludvíka XI. (1461-1483). Karel VII. provedl dvě reformy – peněžní (pevné daně) a vojenskou (stále žoldnéřské vojsko úplně závislé na královské moci). Ludvík XI. potlačil feudální vzpoury, zmocnil se vévodství Burgundského, které se jako kvazistát vzpíralo jeho moci a ovládalo Flandry a díky tomu i největší soukenické a bankovnické oblasti. Koncem 15. století pak byla ke královskému panství připojena Bretaň a tím se stala Francie jednotným národním státem a začal se vytvářet francouzský národ. Francie se stala centralizovanou monarchií, v níž se král opíral o měšťanstvo a ovládal feudály tím, že je připoutal ke dvoru. Vláda Ludvíka XI. byla předzvěstí absolutní monarchie ve Francii. Král se snažil vládnout za pomoci svých úředníků a královské rady a stále méně svolával generální stavy.