Vypracované otázky 2016
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Samotná ústava je pouze jakýmsi 16článkovým zákonem o federaci. Stanovovala nové ústavní zřízení – v čele státu stál Všesvazový ústřední výkonný výbor SSSR skládající se ze Sovětu svazu a Sovětu národností. Ponechávala jednotlivým svazovým republikám možnost mít vlastní ústavu. Vytváří Nejvyšší soud, jehož členy byli předsedové nejvyšších soudů svazových republik.
Historicky třetí ústavou SSSR je ta z roku 1936, někdy také nazývána jako „stalinská ústava“
Zakotvení totalitního režimu s vedoucí úlohou KSSS o charakteristický rozpor mezi normami a realitou
Výčet občanský práv a svobod (nenaplňováno), např. rovné, tajné, přímé volební právo,
SSSR už není diktaturou proletariátu ale všelidový stát – stanovuje, že byly vybudovány základy socialismu, je to socialistický stát dělníků a rolníků
Vlastnictví – společné, státní, kolchozně družstevní, osobní – individuální (věci osobní potřeby vč. domů), kolektivní
V čele Nejvyšší sovět SSSR (2 komory), přímo volené sověty na regionálních úrovních, Rada lidových komisařů SSSR (přejmenována r. 1946 na Radu ministrů a na jednotlivá ministerstva), kolektivní hlavou státu je Prezidium Nejvyššího sovětu
Komunistická strana jako vůdčí jádro všech organizací pracujícího lidu – z voleb se stala čistě formální procedura
obsahuje katalog základních občanských práv i práva ekonomicko-sociální povahy (právo na práci, na vzdělání, na odpočinek,…) – samozřejmě v praxi nedodržováno
V souvislosti se stalinovým kultem osobnosti se i přes ústavu nahrazovalo kolektivní rozhodování osobním mocenským rozhodování, na základě ústavy se také zneužívalo zásahů politické politice do politického dění.
Poslední ústavou byla ta z roku 1977.
Celý systém sovětského práva by se dal charakterizovat „právo je to, co stát za právo prohlásí“.
Snaha o radikální přeměnu společnosti logicky vedla i k rozsáhlým změnám právního řádu.
Došlo k radikálnímu oddělení předrevolučního práva od porevolučního, ačkoli některé (např. trestní) normy platily i po revoluci v takřka nezměněné podobě – ale souzeny nově vybudovanou soustavou soudů. Příznačným rysem sovětského práva byla absence dělení práva na veřejné a soukromé, neboť dle Lenina „my nic soukromého neuznáváme, pro nás vše v oblasti hospodářské je veřejnoprávní a nikoli soukromé.“
Charakteristické rysy sovětského práva lze nalézt v soudcovské praxi: soudce byl při svém rozhodování limitován jednak právními normami, zároveň však musel nahlížet na případ třídně chápaným požadavkem spravedlnosti, někdy ještě zostřený nutností brát v potaz revoluční smýšlení. V soudních komisích lze také nalézt silný laický prvek. Dalším (a asi netřeba ho zmiňovat podrobněji) prvkem je nedodržování lidských a občanských práv – mohla sice být stanovena, ovšem jejich naplňování je věc druhá. Zapříčiněno to bylo také tím, že práv nepožíval jednotlivec, ale pracující lid.