Vypracované otázky 2016
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Evropa se po Vídeňském kongresu vrátila do starých kolejí – Lombardie a Benátky připadly zpět Rakousku. V této době také vzniká tajné hnutí karbonářů, které si kladlo za cíl boj proti rakouské nadvládě. Vznik červencové monarchie ve Francii našel ohlas i v Itálii – vzniklo hnutí Mladá Itálie s Giuseppe Mazzinim v čele.
(zkopírováno z „italské“ části otázky č. 31) - Roku 1848 je Itálie silně rozdrobená (viz mapa). Na Sicílii dříve vypuká povstání proti nadvládě Bourbonů, lid si vymůže přijetí demokratické ústavy. Dále dochází k odtržení Neapolska, kde je panovníkova moc taktéž omezena ústavou. Z ústav přijatých roku 1848 po celé Itálii je nejvýznamnější sardinská – tzv. Sardinský či Piemontský status. Ačkoli bylo hlavní motivací revolucionářů zakotvení různých občanských a politických práv, doprovodným jevem byla touha po italském sjednocení. Tomu bránila rakouská nadvláda za severu země. Útok proti Rakousku vedl sardinský král Karel Albert, ale byl poražen v bitvě u Custozzy.
Druhá vlna revoluce se zvedla v srpnu 1848, jejími motivy bylo vytvoření republiky. Do popředí se dostali Giuseppe Mazzini a Giuseppe Garibaldi.
Roku 1849 se proti Rakousku Karel Albert postavil znovu, ale opět byl poražen, tentokrát u Novarry a abdikoval. To bylo z italské strany vše a velmoci postupně navracely staré pořádky.
Klíčovou postavou další fáze sjednocení byl ministerský předseda Sardinského království Camillo Cavour. Ten nabyl přesvědčení, že Itálie není s to osvobodit se sama, proto se ohlížel po pomoci za hranicemi (hlavně ve Francii). S její pomocí pak sardinsko-piemontská armáda porazila Rakušany u Magenty a Solferina (1859). Územní zisky si rozdělili Francouzi a Piemont.
Tato výhra byla signálem pro povstání v celé zemi. Další z hrdinů boje za nezávislost – Giuseppe Garibaldi – obsadil s tisícovkou mužů Sicílii a postupoval směrem na sever, odkud se blížila armáda Piemontu. Dobytá území byla připojena k Sardinskému království.
Italské království pod vedením Viktora Emanuela II. bylo vyhlášeno 4. 3. 1861 v Turíně.
K úplnému sjednocení chyběly pouze Benátky a Církevní stát. Benátky získali Italové po prusko-rakouské válce roku 1866 (do které se zapojili na straně Pruska, ale byli opět u Custozzy poraženi).
Poté, co francouzská vojska odešla roku 1870 z Říma, byl i Řím připojen k Italskému království. Vztah k papeži upravily až Lateránské dohody roku 1929.
Nově vzniklé království bylo konstituční monarchií. Ústavou byl obměněný Piemontský status. Parlament byl dvoukomorový – sestával se z Královského senátu (volen panovníkem) a Sněmovny reprezentantů (volena muži, kteří prošli věkovým, majetkovým a vzdělanostním censem, k rozšíření došlo roku 1912, kdy mohli volit vesměs všichni muži starší 30 let).