Vypracované otázky 2016

12. 11. 1918 dochází k provolání Rady lidových zmocněnců – byl zrušen stav obležení, došlo k deklaraci základních občanských svobod. V prosinci byly vyhlášeny (a v lednu 1919 se konaly) volby do ústavodárného Národního shromáždění, ve kterých zvítězili socialisté. V srpnu 1919 vstoupila v platnost výmarská ústava.

Periodizace

9. 11. 1918: abdikace Viléma II. a vyhlášení republiky

1918 – 1933: Výmarská republika

30. 1. 1933: A. Hitler kancléřem, počátek nacistické diktatury

30. 1. 1933 – 8. 5. 1945: Třetí říše

1945 – 1949: Německo pod okupační správnou (USA, SSSR, Francie, Velká Británie)

1949 – 3. 10. 1990: Spolková republika Německo (SRN) + Německá demokratická republika (NDR)

3. 10. 1990: Spolková republika Německo (Znovusjednocení Německa)

Otázka č. 42 – Ústavní systém Výmarské republiky a SRN (společné znaky, rozdíly, východiska)

Výmarská ústava

Výmarská ústava byla schválena 31. 7. 1919 a v platnost (a patrně i účinnost) vstoupila 14. 8. téhož roku. Skládala se z 2 hlavních oddílů: Výstavba a úkoly říše (čl. 1 – 108) a Práva a povinnosti Němců (čl. 109 – 165), dále následovala přechodná a závěrečná ustanovení, takže celkem obsahovala 181 článků. Jejím autorem byl ministr vnitra Hugo Preuß. Z monarchie se stávala republika s parlamentně-prezidentským systémem.

Výmarská ústava respektovala princip trojdělení moci, nejsilnější postavení získal říšský prezident. Garantovala základní lidská a občanská práva, hlavně všeobecné, rovné a přímé volební právo. Byla v ní také zakotvena nadřazenost říšského práva nad právem zemským, neexistovala-li právní norma na říšské úrovni, bylo v kompetenci jednotlivých zemí vydat normu vlastní. Státní moc se dělila na:

• Zákonodárnou – Říšský sněm (Reichtstag) a Říšská rada (Reichsrat). Jelikož Výmarská ústava neobsahovala uzavírací klauzuli, došlo k existenci velkého množství politických stran a nestabilitě celého systému. ŘS přijímal návrhy zákonů, fungoval v něm také výbor pro zahraniční politiku. ŘR měla taktéž zákonodárnou iniciativu, měla právo suspenzivního veta vůči zákonům přijatým ŘS (ten ho však mohl přehlasovat 3/5 většinou).

Pozn.: do ŘS byli poslanci voleni přímo občany, do ŘR je vysílaly jednotlivé zemské parlamenty

• Výkonnou – v čele říšský prezident a říšský kancléř. Prezident, volený na 7 let občany, měl neobyčejně silné postavení – mohl vydávat nouzová nařízení se silou zákona (Notverordnungen). Dále jmenoval a rozpouštěl Říšský sněm, jmenoval kancléře a mohl případně rozpustit i vládu. Říšská vláda byla nejslabším prvkem systému – díky existenci mnoha politických stran se často měnila. V jejím čele stál kancléř, jednotlivé ministry jmenoval prezident.

• Soudní – představována nezávislými soudy, na jejichž čele stál Říšský soud se sídlem v Lipsku. Spory mezi říší a jednotlivými zeměmi či mezi dvěma zeměmi řešil Státní soudní dvůr.