Vypracované otázky 2016

S likvidací parlamentního režimu začali fašisté opatrně. Nejprve (ještě v roce 1922) prosadili zmocňovací zákon, který umožnil vládě dočasně vydávat nařízení s mocí zákona. V roce 1924 reformovali volební zákon, který jim umožnil získat v parlamentu většinu (strana, která získala alespoň 1/3 hlasů získala 2/3 mandátů). Na přelomu roku 1925 a 1926 byl parlament odsunut na druhou kolej – dle zákona mohli král a vláda (fakticky však pouze duce) – vydávat zákony případně dekrety s mocí zákona. Tím se v rukou Mussoliniho koncentrovala moc a Itálie se stala diktaturou.

Fašistická Itálie

Po upevnění moci začal Mussolini „stavět Itálii k obrazu svému.“ Podobně jako v ostatních totalitních diktaturách, i v Itálii bylo řízení státu podřízeno úzkému kruhu lidí. Ústava zůstala formálně zachována, ačkoli praktický význam mělo pouze ustanovení o monarchii.

Rozhodujícím orgánem byla Velká fašistická rada – roku 1928 král vymezil její působnost tak, že jí „příslušelo řídit a sjednocovat veškeré dění ve státě“. Vyjadřovala se k návrhům zákonů, navrhovala kandidáty na post ministrů, vydávala usnesení, která za určitých podmínek měla povahu obecně závazných aktů. Byla vyjádřením sjednocením strany a státu. Přestala se scházet na začátku druhé světové války.

Parlament zůstal formálně zachován, ale v podstatě nebyl potřebný. Poslaneckou sněmovnu v roce 1939 nahradila Komora italského svazku a korporací (další z řady zbytečných orgánů, 650 členů jmenovaných předsedou vlády).

Samotný korporativismus byl charakteristický pro uspořádání fašistického státu. Podle ideologických proklamací měl propojit zájmy všech vrstev a získat je pro budování „Velkého italského impéria“. Královský dekret o právní organizaci kolektivních pracovních vztah a zejména Charta práce z roku 1927 vytvářely 22 korporací, které byly tvořeny syndikáty – organizace sdružující zaměstnance a zaměstnavatele v jednotlivých oborech. Všechny korporace měly být zaštítěny Národní radou korporací, která měla původně nahradit parlament.

Roku 1935 Itálie anektovala Habeš.

Lateránské smlouvy (1929)

• Urovnání neřešených vztahů italského státu a katolické církve

• Všechny významné otázky společného zájmu

• Fašistický režim

  • Uznal svrchovanost papeže v mezinárodních otázkách

  • Jednal s papežem jako s hlavou státu

  • Katolické náboženství prohlásil za státní

  • Potvrdil obligatorní církevní sňatek

  • Akceptoval církevní školy

  • Zavázal se také uhradit všechny pohledávky z minulosti

Fašistické právo

Ústava zůstala formálně zachována, ale neměla pro fungování státu valný význam. V oblasti občanského práva byl využíván Codice civile z roku 1865, nahrazený roku 1942 novým občanským zákoníkem. Trestní právo se od roku 1930 opíralo o tzv. Roccův zákoník a trestní řád ze stejného roku.