Vypracované otázky 2017

Závazkové právo

Ve středověku poměrně nevyvinuté, lze rozlišovat závazky vzniklé z deliktu (způsobí-li někdo jinému škodu, je povinen mu nahradit újmu) a ze smlouvy.

Otázka č. 21 – Trestní právo ve středověku

Podobně jako jiná právní odvětví bylo i trestní právo ve středověku značně roztříštěno. S rozmachem postihování deliktů ex offo a unifikací práva se v době pozdního středověku začínají objevovat první jednotné trestní zákoníky (např. Constitutio Criminalis Carolina z roku 1532 ve SŘŘ). Jednotlivé skupiny obyvatel se řídily partikulárním právem – šlechta se řídila zemským, měšťané městským, poddané soudila vrchnost.

Pro podobu raně středověkého trestního práva je typický kazuistický přístup, tedy popis jednotlivých deliktů bez nějakého zobecnění. Právními předpisy z této doby jsou např. Ruské pravdy či leges barbarorum. Samotné tresty byly velmi kruté (hojně se využíval trest smrti) a měly odradit případné pachatele od protiprávního jednání. V této době se ještě praktikovalo vymáhání práva svépomocí – krevní mstou. Pod vlivem křesťanství byla možnost „vykoupení se“ tzv. wergeldem.

Wergeld - finanční náhrada, která byla stanovena pro každého člověka a která musela být zaplacena jeho rodině, pokud byl zavražděn anebo kterou naopak sám musel zaplatit, pokud se dopustil vraždy. Jedna třetina z něj připadala státu jako tzv. fredus

Období vrcholného středověku neznamenalo nějaký výrazný posun, nicméně docházelo ke stále častějším fixacím v písemné podobě (např. Velká ordonance z roku 1357).

Nejvýraznějšími změnami bylo rozšíření okruhu deliktů stíhaných ex offo. Rozdíl nastal také ve výkonu trestu – zatímco šlechtici byli popravování důstojně stětím, ubožáčky nevolníky ti šmejdi třeba lámali na kolo.

V období pozdního středověku dochází k vytváření trestních zákoníků, nicméně charakter trestního práva zůstává stejný. Změnu v chápání smyslu trestu – snahu o nápravu a výchovu – přináší až osvícenský absolutismus.

Soudní řízení

V patrimoniálních státech náležela soudní moc panovníkovi – mohl rozhodovat spory sám nebo se nechat zastupovat svými úředníky. V důsledku posilování šlechty či stoupajícímu vlivu měst začínají v období vrcholného středověku vznikat nové soudní orgány, které již nebyly vázány přímo na osobu panovníka (šlechtické soudy, městské soudy).

V období pozdního středověku začíná docházet k zjednodušení a profesionalizaci soudů – např. soudci museli mít alespoň základní právnické vzdělání atd. Současně dochází k omezování moci šlechty v oblasti soudnictví.

V oblasti dokazování se vedle „klasických“ postupů (výpovědi svědků, zkoumání listin…) hojně využívalo také iracionálních důkazních prostředků – zejména ordálů – sakrální prostředek k nalézání práva prostřednictvím tzv. božího soudu (iudicium Dei). Podle tehdejších představ zasahoval Bůh jako ochránce práva osobně do právního sporu a dával znamení o vině či nevinně obžalovaného. Stejně tak se využívalo i právo útrpné (tortura) – mučení při výslechu.