Vypracované otázky 2017

Otázka č. 17 – Společnost národů a její role v meziválečném období

Jako vrchol integračních poválečných snad vznikla pacifisticky založená Společnost národů. Samotný vznik je spojován s osobou amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který ve svých čtrnácti bodech deklaroval nutnost vytvoření organizace, která by zaštiťovala mezinárodní právo či územní suverenitu jednotlivých členských států.

Samotná organizace vzešla z výsledků Versailleské mírové konference, která byla podpisem završena 28. června 1919. Základní dokument organizace – Pakt společnosti národů. Zakládajícími členy bylo 43 států (přesná cifra se liší, záleží, jak kdo posuzuje tehdejší kolonie), maximálně bylo členy 58 států (Československo patřilo mezi zakládající státy). Německo se připojilo roku 1926 a vystoupilo roku 1933, Sovětský svaz roku 1934 a 1939 byl jako jediná členská země vyloučen. Sídelním městem byla Ženeva. Došlo také ke vzniku smírčího soudu (Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti) – dnešní Mezinárodní soudní dvůr (ICC) se sídlem v Haagu.

Vůdčí rolí v organizaci disponovaly Francie a Velká Británie, jelikož se USA jako tehdejší největší velmoc nepřipojily. Jejími orgány byly Shromáždění, Rada a Stálý sekretariát.

Samotná organizace se však ukázala bezzubou zejména v 30. letech, kdy došlo k vzestupu fašismu, španělské občanské válce či Mnichovskému diktátu. Absence výkonného orgánu, který by řešil tyto problémy, se ukázala býti fatální. De facto zanikla mezi lety 1939-1940, formálně 1946.

Otázka č. 18 – Vývoj integračních snad v Evropě v roce 1945

Poválečný vývoj v Evropě se nesl ve znamení mocenského soupeření mezi USA a SSSR.

Neshody mezi jednotlivými velmocemi se týkaly zejména poválečného uspořádání Německa. Hospodářsky vyčerpaná Evropa nechtěla další válku, proto volala hlavně po zajištění bezpečnosti.

Důvody pro hlubší evropskou integraci byly následující:

• Zabezpečení míru na evropském kontinentě

• Překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur

• Umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Roli hlavního hybatele integrace převzal po Aristide Briandovi Winston Churchill, který ihned po válce zdůrazňoval myšlenku vytvoření Spojených států evropských. Slavným se v tomto ohledu stal jeho curyšský projev z roku 1946.

Prvním krokem ke zlepšení hospodářské situace v Evropě byla realizace Marshallova plánu. K jeho realizaci byla zřízena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Celkový objem prostředků, které takto byly do Evropy „napumpovány“ dosáhl mezi lety 1948 a 1952 dvanácti miliard dolarů. Roku 1961 se přeměnila na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Jako mezník v evropské integraci bývá vnímán Haagský kongres z dubna 1948. Ten se sice konal jako soukromě iniciovaná konference (Hnutí za evropskou jednotu), ale sešlo se na ní více než 800 delegátů včetně největších politických osobností jako Churchill (ten dokonce celému kongresu předsedal) či Adenauer. Výsledkem konference byla Haagská rezoluce, vznášející požadavek na vytvoření hospodářské a politické unie. Dále byla použita k iniciaci založení Rady Evropy.