Vypracované otázky 2017

Ta se projevila jednak za Karla VII. a zvláště za jeho syna Ludvíka XI. (1461-1483). Karel VII. provedl dvě reformy – peněžní (pevné daně) a vojenskou (stále žoldnéřské vojsko úplně závislé na královské moci). Ludvík XI. potlačil feudální vzpoury, zmocnil se vévodství Burgundského, které se jako kvazistát vzpíralo jeho moci a ovládalo Flandry a díky tomu i největší soukenické a bankovnické oblasti. Koncem 15. století pak byla ke královskému panství připojena Bretaň a tím se stala Francie jednotným národním státem a začal se vytvářet francouzský národ. Francie se stala centralizovanou monarchií, v níž se král opíral o měšťanstvo a ovládal feudály tím, že je připoutal ke dvoru. Vláda Ludvíka XI. byla předzvěstí absolutní monarchie ve Francii. Král se snažil vládnout za pomoci svých úředníků a královské rady a stále méně svolával generální stavy.

Prameny a systém práva

Důležitou stavovsko-zastupitelskou institucí byly generální stavy. R. 1338 vydaly usnesení, které zakazovalo vybírání královských daní bez souhlasu stavů. Byly svolávány převážně, když chtěl král vybírat daně, nicméně vyvíjely značnou aktivitu i v oblasti vojenské, správní, soudní i finanční. Své stanovisko vyjádřily i v oblasti nástupnického práva, kdy se odvolávaly na lex salica, vylučujíce z nástupnického práva na francouzský trůn ženy (smrt Ludvíka X. a jeho novorozeného potomka a nástup bratra Ludvíka, Filipa V., později se takto dostal na trůn i rod z Valois). Postupem uvedených panovníků se ve francouzském nástupnickém řádu ustálil obyčej vylučující ženy z nástupnictví na francouzský trůn. Oporu našli zastánci tohoto principu v Lex Salica, v ustanovení vylučující ženy z dědění půdy. Definitivně se tento obyčej potvrdil r. 1593, kdy generální stavy odmítly kandidaturu Isabely, vnučky francouzského krále Jindřicha II.

Velká březnová ordonance (1357) dávala právo generálním stavům kontrolovat správu a vynakládání financí. Zvláštní důraz kladla na zabezpečení soukromého majetku proti zvůli královských úředníků.

Karel V. (1364-1380) místo generálních stavů svolával na základě svého královského ediktu tzv. notábly, tj. šlechtu, kterou zval podle své volby. Za vlády další králů byly generální stavy dále oslabovány.

Systémem práva středověké Francie byl teritoriální partikularismus, nevznikaly univerzální zákony, právní vývoj probíhal spontánně doplňováním a vytvářením nových právních obyčejů. Panovníci nezasahují do soukromoprávní sféry, do veřejnoprávní pouze prostřednictvím privilegií, pořádkových nařízení, konkrétních příkazů a zákazu, přičemž jsou omezováni právními obyčeji. O existenci právních obyčejů mohou panovníci rozhodovat pouze pomocí nařizovací, ale hlavně soudní pravomoci – mohou určit, které jednání je v souladu s obyčejem, potvrzovat právní obyčeje a stíhat jejich porušení a mohou také udělit výjimky (privilegia). Další principem právního systému je stavovský partikularismus, kdy existuje právo šlechtické, lenní, kanonické, městské, cechovní, horní, vrchnostenské, …. Existuje přesvědčení o svrchovanosti spravedlivého práva – práva pocházejícího od Boha, tzv. ius divinum. Psané a vědecky rozvíjené právo je pouze to kanonické, do kterého částečně proniká i právo římské. Severní Francie je spíše ovlivněna obyčeji germánského původu, jižní zase spíše právem římským a psaným.