Vypracované otázky 2017

• Zavedení volebního práva pro ženy,

• Snížení aktivního volebního práva na 18 let

• Zavedení osmihodinové pracovní doby, podíl zaměstnanců na vedení podniků

• Konfiskaci či vysoké zdanění válečných zisků

• Zestátnění některých velkých podniků

• Vytvoření národní milice a vytvoření impéria pod heslem „Velké Itálie“.

Vstup na politickou scénu byl poměrně nenápadný. Ve volbách roku 1919 kandidovali fašisté v Milánsku, ale do parlamentu se neprosadili. Fašistické bojůvky začaly na venkově, později i ve městech šířit atmosféru strachu, čímž se zalíbily většině Italů (fašisté pro ně nakonec byli lepší alternativou než socialisté či komunisté). Zemí zmítaly stávky (např. generální stávka byla v továrně Alfa Romeo v Miláně). Z obav před posilováním levice nabídly pravicové strany po volbách roku 1921 Mussolinimu místo ve vládě. Ten požadoval (ačkoli dostal ve volbách pouze 7%) křeslo premiéra.

Vše vyvrcholilo tzv. říjnovým pochodem na Řím – demonstrace síly fašistů, kdy 30 tisíc „černých košil“ pochodovalo směrem k Římu. Mussolini vyhrožoval, že pokud nebude jmenován premiérem, vezmou si fašisté moc sami. Král Viktor Emanuel III. ustoupil a ve strachu z občanské války Mussoliniho jmenoval premiérem.

S likvidací parlamentního režimu začali fašisté opatrně. Nejprve (ještě v roce 1922) prosadili zmocňovací zákon, který umožnil vládě dočasně vydávat nařízení s mocí zákona. V roce 1924 reformovali volební zákon, který jim umožnil získat v parlamentu většinu (strana, která získala alespoň 1/3 hlasů získala 2/3 mandátů). Na přelomu roku 1925 a 1926 byl parlament odsunut na druhou kolej – dle zákona mohli král a vláda (fakticky však pouze duce) – vydávat zákony případně dekrety s mocí zákona. Tím se v rukou Mussoliniho koncentrovala moc a Itálie se stala diktaturou.

Fašistická Itálie

Po upevnění moci začal Mussolini „stavět Itálii k obrazu svému.“ Podobně jako v ostatních totalitních diktaturách, i v Itálii bylo řízení státu podřízeno úzkému kruhu lidí. Ústava zůstala formálně zachována, ačkoli praktický význam mělo pouze ustanovení o monarchii.

Rozhodujícím orgánem byla Velká fašistická rada – roku 1928 král vymezil její působnost tak, že jí „příslušelo řídit a sjednocovat veškeré dění ve státě“. Vyjadřovala se k návrhům zákonů, navrhovala kandidáty na post ministrů, vydávala usnesení, která za určitých podmínek měla povahu obecně závazných aktů. Byla vyjádřením sjednocením strany a státu. Přestala se scházet na začátku druhé světové války.

Parlament zůstal formálně zachován, ale v podstatě nebyl potřebný. Poslaneckou sněmovnu v roce 1939 nahradila Komora italského svazku a korporací (další z řady zbytečných orgánů, 650 členů jmenovaných předsedou vlády).

Samotný korporativismus byl charakteristický pro uspořádání fašistického státu. Podle ideologických proklamací měl propojit zájmy všech vrstev a získat je pro budování „Velkého italského impéria“. Královský dekret o právní organizaci kolektivních pracovních vztah a zejména Charta práce z roku 1927 vytvářely 22 korporací, které byly tvořeny syndikáty – organizace sdružující zaměstnance a zaměstnavatele v jednotlivých oborech. Všechny korporace měly být zaštítěny Národní radou korporací, která měla původně nahradit parlament.