Základní okruhy - OPD

1. Podoby lenního systému ve středověké Evropě

• léno = podmíněná držba půdy nebo úřadu

• způsob státní zprávy, základ feudálního zřízení

• 8./9. st.: základy lenního systému ve Franské říši, postupné přenášení do ostatních částí Evropy

• různé lenní systémy: „Vazal mého vazala není mým vazalem“ (Francie, Německo), oslabování panovnické moci, rozdrobenost, mezi panovníkem a vazaly většinou neexistovala přímá vazba lenní věrnosti; „Vazal mého vazala je mým vazalem“ (Anglie)

• Francie si upevnila politickou a ekonomickou pozici

• Anglie: po vpádu Normanů bylo potřeba udržet pevnou centrální moc, rozdělování tak, aby feudálové neměly komplexy půdy (=moc)

• předchůdce lenních vztahů: (samotné léno většinou půda, mohlo se jednat i o úřad či práva)

• prekarium – propůjčení půdy, léno udělené do dočasného vlastnictví (možnost odnětí) – věcná závislost závazného na oprávněném (i u beneficia)

• beneficium – léno udělené na doživotí nebo pro další generace potomků; předmět léna

• feudum – dědičné

• léno: pouto mezi seniorem a vazalem = fidelitas (věrnost), senior poskytoval vazalovi ochranu, v případě porušení věrnosti senior mohl léno odejmout, jinak trvalé

• lenní přímus – charakteristický pro SŘŘ – povinnost panovníka do roka, šesti týdnu a tři dnů udělit uprázdněné léno jinému vazalovi – panovník tedy nemohl půdu koncentrovat ve svých rukou a zvyšovat tak svou moc (na rozdíl od Francie)

• ve Francii králové cíleně hromadí získanou půdu = koncentrovaná moc

• v kontinentální Evropě komplikovaný systém, neuspořádaný

• Anglie neprošla fází feudální rozdrobenosti, dvoustupňová soustava lenních vztahů, nedošlo ke spojení s úřady územní správy

• princip subfeudace – vazal dá kus svého jemu podřízenému vazalovi – tvorba jakési pyramidy

• úprava lenního systému např. v Sachsenspiegel či v Libri feudorum

• držitelé léna se postupně stávali vlastníky

1. Charakteristické rysy středověkých stavovských států

Stavovská struktura se plně rozvíjela až v době vrcholného středověku, vrcholu dosáhla v pozdním středověku. Ke vzniku oddělených stavů docházelo vzhledem k rostoucí moci šlechty a rozvoji měst, společným motivačním faktorem byl podíl na moci, který oba stavy vyžadovaly. Také vzrůstající moc duchovenstva rezultovala v jeho podíl na moci. Moc panovníka byla tedy omezena stavovským shromážděním, v krajním případě disponovala šlechta právem branného odporu (ius resistendi, toto právo například zakotveno ve Zlaté bule Ondřeje II. Z roku 1222).

Stavy byly tvořeny šlechtou (vyšší a nižší), duchovenstvem a měšťanstvem.

Struktura stavovské monarchie

Tradiční dělení na stavy (nejprve duchovenstvo a šlechta, později i města) a závislé obyvatelstvo – poddané (nevolníky), se vzestupem měst se jistým způsobem vyčlenili řemeslníci, každá skupina se řídí vlastním právem – šlechta se řídí zemským, měšťanstvo městským, duchovenstvo kanonickým – vznik právního partikularismu.