ČPD_Kabrheloviny

může uzavřít každý, komu v tom nebrání žádná zákonná překážka.“) Institut překážek byl 

hojně rozpracován v následujících paragrafech, řadily se mezi ně např. duševní porucha, 

věk, příbuzenství, existující manželství, ale také rozdíl v náboženství (§ 64 – „Manželské 

smlouvy mezi křesťany a osobami, které se ke křesťanství nehlásí, nemohou být platně 

ČPD – OTÁZKY KE ZKOUŠCE; pro PrF MUNI 2012 Miloslav Kabrhel 

 33 

uzavřeny.“) Do roku 1867 by taktéž vyžadován souhlas orgánu veřejné zprávy – předmětem 

zkoumání bylo, je-li manžel schopen případně uživit svou rodinu. 

Dle § 91 byl muž hlavou rodiny. Žena ho měla následovat v jeho rozhodnutích a plnit jeho 

nařízení. Moci otcovské byli podřízeny taktéž potomci, otec je taktéž zastupoval v právních 

vztazích.   

Manželství mohlo být zrušeno rozlukou, prohlášením za neplatné či úmrtím nebo 

prohlášením za mrtvého. Až do roku 1919 nebyla katolíkům přiznána možnost rozluky, 

mohli se pouze rozvést „od stolu a od lože“, tzn., že nemuseli spolu žít, ale manželství i 

nadále fungovalo (vliv kanonického práva).  

Rozloučit bylo možné manželství mezi nekatolíky, v tomto případě manželství zaniklo. 

VĚCNÁ PRÁVA 

Dle § 291 byly věci děleny na hmotné a nehmotné, movité a nemovité, spotřebitelné a 

nespotřebitelné a ocenitelné a neocenitelné. 

Rozlišeny byly instituty vlastnictví a držby (§ 309 – „Kdo má věc ve své moci, je jejím 

majitelem. Má-li vlastník věci vůli ji jako vlastní uchovat, je jejím držitelem.“) Držba se dle 

přítomnosti (či absence) právního titulu rozlišovala na řádnou a neřádnou.  

Vlastnictví bylo dle § 354 charakterizováno jako „právo s podstatou a užity věci podle své 

vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučit.“ Vyvlastnění bylo možno ve veřejném 

zájmu a za náhradu. 

Zbytky feudálního vlastnictví byly vyjádřeny v koncepci děleného vlastnictví. Definitivně 

byly lenní vztahy zrušeny v roce 1862.