ČPD_Kabrheloviny

Palacký, Rieger či František August Brauner. Na Moravě později vznikla jakási „odnož“ 

vedená Aloisem Pražákem nebo Janem Helceletem. 

S nástupem Alexandra Bacha jsou všechna národní hnutí nucena stáhnout se ze scény. Od 

roku 1863 praktikují čeští politici v říšské radě politiku pasivní rezistence. 

K otevřeným vystoupením dochází zejména v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním. 

Palacký v souvislosti s ním formuje svou Ideu státu rakouského, ve které žádal federalizaci 

Rakouska v autonomní celky. V něm viděla česká politická reprezentace možnost pro 

„česko-rakouské vyrovnání“, zároveň se snaží zviditelnit české země v zahraničí (Palacký 

s Riegerem v Moskvě, Rieger v Paříži). 

Kritikou rakousko-uherského vyrovnání byla Česká deklarace z 22. 8. 1868 - dokument, 

podepsaný celkem 82 českými poslanci a měšťany, jehož autorem byl F. L. Rieger. Deklarace 

prohlašovala neporušitelnost, nezadatelnost a nepromlčitelnost českého státního práva. 

Zároveň otevřeně prohlašovala požadavek trializace říše. 

Zprvu byla tato deklarace přijata ve Vídni velmi chladně. Česká otázka ale byla velkým 

problémem i pro Rakušany - ti věděli, že české země jsou průmyslově i finančně 

ČPD – OTÁZKY KE ZKOUŠCE; pro PrF MUNI 2012 Miloslav Kabrhel 

 55 

nejvyspělejší oblastí starého Rakouska, a že se bez nich neobejdou. Nejvyšší rakouské špičky 

kolem císaře došly k závěru, že nezbývá než pokusit se o česko-rakouské vyrovnání, aktuální 

to bylo hlavně po odstoupení Alfréda Potockého – min. financí a po nástupu hraběte Karla 

Hohenwartha. 

Programem „česko-rakouského vyrovnání“ měly být tzv. fundamentální články z roku 

1871. Dosavadní Říšská rada měla být nahrazena kongresem zemských sněmů. Českému 

království mělo být garantováno právo na sebeurčení v rámci habsburské monarchie. Pod 

nátlakem německých politických stran a maďarských velkostatkářů však k jejich realizaci 

nedošlo.