ČPD_Kabrheloviny

ZEMSKÁ SPRÁVA 

Namísto dřívějších gubernií vznikla jednotlivá místodržitelství – tedy v Praze, Brně a Opavě 

(tam později namísto místodržitelství vznikla zemská vláda v čele se zemským 

prezidentem). Zpočátku byly pravomoci místodržícího omezené, zodpovídal např. za školní 

či finanční úřady, jak ale sláb vliv kraj, většina kompetencí přecházela právě na 

místodržitelství.   

V režii místodržícího pak byly úseky státní správy svěřené přímo císařem nebo jednotlivými 

ministry. Jednalo se např. o policii, péči o zachování veřejného pořádku nebo církevní 

správu. Dále jmenoval nižší funkcionáře a vykonával nad nimi dohled.  

SAMOSPRÁVA 

Samosprávě byl v českém kontextu věnován široký prostor. Již od pádu feudalismu se tato 

pozice formovala jako pro českou politiku stěžejní, jako pozice, ze které má vyrůstat česká 

národní politika. „Upnutí“ k samosprávě zesílilo s politikou pasivní rezistence na říšském 

sněmu od r. 1863, dále pak po neúspěchu fundamentálních článků.  

OBECNÍ SAMOSPRÁVA 

V čele Stadionovy ústavy lze nalézt zásadu, že „základem svobodného státu je svobodná 

obec.“ Do jisté míry to odráží myšlenku revoluce, že by lidé, vymanivší se z vrchnostenských 

pout, měli být nadáni správy určitých věcí sami.  

Právní postavení obcí bylo ošetřeno v obecním zákoně z března 1849, který prováděl 

Stadionovu ústavu. Obce se dělily na místní, okresní a krajské.  

Obec byla oprávněna vytvářet si vlastní orgány – obecní výbor a představenstvo. Počet 

členů obecního výboru se lišil v závislosti na počtu volitelů v obci (od 8 do 36), 

představenstvo bylo tvořeno minimálně starostou a dvěma radními, maximálně mohlo být 

dvanáctičlenné. 

V otázce působnosti bylo třeba rozlišit působnost vlastní a přenesenou. Do vlastní patřily 

např. správa obecního jmění, zdravotní péče, péče o chudé či mravnostní policie. V rámci 

přenesené působnosti vykonávaly obce svěřené jí státem – dílčí soudní úkoly, poštovní