ÚP otázky 117 stran

92.16 Případ Janko Rottmann

• rozsudek Soudního dvora EU ve věci Rottmann

• případ se týkal situace pana Rottmanna, původně rakouského státního příslušníka, který své rakouské občanství ztratil v důsledku nabytí německého státního občanství → německé orgány následně zjistily, že v průběhu řízení o udělení německého občanství zamlčel pan Rottmann některé podstatné skutečnosti ohledně svého trestního stíhání v Rakousku, a z důvodu podvodného jednání rozhodly se zpětnou účinností o zrušení aktu, jímž mu bylo německé občanství uděleno

• Rottmann napadl u německých soudů zrušení svého německého občanství žalobou na neplatnost

• po zrušení německého občanství by se pan Rottmann stal osobou bez státní příslušnosti → tvrdil, že takový stav je v rozporu s unijním právem, neboť pro něj současně znamená také pozbytí občanství Unie

• Soudní dvůr rozhodl, že unijní právo nebrání tomu, aby členský stát odňal občanu Unie podvodně nabyté státní občanství tohoto členského státu, pokud je rozhodnutí o odnětí občanství přiměřené okolnostem → SD nejprve připomněl, že uznává zásadu mezinárodního práva, podle níž je pravomocí členských států stanovit podmínky nabývání a pozbývání státního občanství, tuto pravomoc však musejí členské státy vykonávat při respektování unijního práva v rozsahu, ve kterém se dotýká práv přiznaných a chráněných právním řádem Unie

92.17 4 Ans 9/2007 (Nejmenování justičních čekatelů Klausem)

• jmenování soudců = kontrasignovaná pravomoc prezidenta (čl. 63 Ú)

• Klaus nejmenoval některé justiční čekatele (včetně Petra Langera), jelikož nedosáhli věku 30 let

• Langer byl s ostatními navržen znovu (tehdy však neměl ještě 30 let), ani tentokrát neuspěl

• problém s přechodnými ustanoveními v zákoně o soudech a soudcích → požadavek věku se nevztahuje na justiční čekatele před nabytím účinnosti zákona (tehdy 25 let)

• prezident jmenování nezamítl, prostě nejmenoval → neexistovalo žádné rozhodnutí

• ostatní čekatelé, kteří dosáhli tohoto věku, do funkce byli jmenováni, s výjimkou Langera, ten totiž v mezidobí podal u soudu správní žalobu na nečinnost → neuspěl

• uspěl však s kasační stížností, kde se domáhal porušení práva na svobodný přístup k veřejným funkcím (čl. 3 Listiny), na soudní ochranu (Čl. 36) a projednání věci bez průtahů (Čl. 38 odst. 2)

• soud dal prezidentovi 6 měsíců na rozhodnutí, musí být odůvodněné → prezident podal kasační stížnost – zamítnuta → stejně Langera nejmenoval

• tento případ byl použit v ústavní žalobě pro velezradu

• prezident byl NSS označen ve věci jmenování soudců za správní orgán → jde o orgán moci výkonné, rozhoduje o právech a povinnostech

92.18 Nález ÚS č. 33/1998 Sb. (Lhůty v ústavním právu)

• spor prezidenta Havel x Parlament → Havel v roce 1997 vetoval novelu zákona o týrání zvířat

• lhůta připadala na sobotu 28.6, kdy prezident veto vydal, doručeno PS však bylo v pondělí 30.6

• Zeman (Předseda PS) s Klausem (premiér) zákon vyhlásili pro zmeškání lhůty pro podání veta

• Havel se obrátil na ÚS s následující argumentací → v ČR existuje ústavní zvyklost, podle níž počátek lhůty běží ode dne následující po dni doručení zákona prezidentovi + obecně uznávaný princip, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty následující pracovní den (NOZ § 607, OZ § 122)

• Sněmovna argumentovala: Ústava hovoří pouze o 15 dnech → doslovný výklad

• ÚS: Ústava, stejně jako ústavy jiných států, neupravuje výslovně počítání času, vychází se z principů ostatních odvětví, nejde postupovat jen pole jazykového výkladu (doslovného), ten je pouze prvotním přiblížením textu (jsou zde další → systémový, logický, teleologický, které je potřeba také provést)

• ÚSTAVNÍ ZVYKLOST je pramenem práva praeter legis (pokud zákon nestanoví jinak), je třeba postupovat podle obecných principů, jelikož zákon (Ústava) nestanovila jinak, chrání se možnost uplatnění práva/pravomoci

• prezident své veto uplatnil včas, a tak vyhlášením zákona bez přehlasování veta vede k jeho rozporu s čl. 50/2 Ú