ÚP otázky 117 stran

92.4 Pl. ÚS 14/94 (Dreithaler)

• ÚS návrh zamítl

• návrh na zrušení dekretu 108/45 o konfiskaci nepřátelského majetku z důvodů:

  • Beneš nebyl legitimován k výkonu zákonodárné moci

  • Beneš nebyl legitimní prezident – dobrovolně abdikoval 5. 10. 1938

  • dekret je v rozporu s tehdy platným ústavním právem, LZPS, normami MP o ochraně LP, zásadou právního státu a se zásadami mezi civilizovanými národy

• Odůvodnění US

  • Beneš legitimován k dekretální normotvorbě → neplatná abdikace Beneše (pod nátlakem) + znovu potvrzen vládou PSZ v r. 1942, mezinárodní uznání exilového státního zřízení

  • legitimita dekretu: neodporuje civilizovaným zásadám (spravedlivé potrestání), mezinárodní konsens, přirozené právo na odpor čs. lidu

  • není diskriminujícího charakteru: presumpce odpovědnosti, ne vinny, Němci neprojevili věrnost ČSR, loajalita k Říši už jen podmínkou jejich říšského občanství, povinnost demokracie reagovat na těžké ohrožení, podle principů demokracie a MN konsensu

  • dekret je legálním i legitimním aktem, nelze jeho rozpor zkoumat se současnými ústavními zákony nebo MS, zpochybnilo by to princip právní jistoty

92.5 Pl. ÚS 15/02 (K pojmu "rovnost" v kontextu zvýhodnění horníků)

• „Rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech dle článku 1 Listiny je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo.

• Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.

• Uvedený exkurz vede Ústavní soud k závěru, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.

• V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.“