ÚP otázky 117 stran

92.3 Pl. ÚS 27/09 (Kauza Melčák)

• Nález Ústavního soudu ve věci Melčák, ačkoliv byl schválen výraznou většinou třinácti soudců ÚS, se bezesporu zařadí k nejkontroverznějším v celé historii našeho konstitučního tribunálu. V úvodu nálezu Ústavní soud shrnuje dosavadní vývoj causy. Její podstata, ústavní stížnost poslance Miloše Melčáka, byla směřována proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009, kterým byly vyhlášeny volby do Poslanecké sněmovny. Zároveň byl podán návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, z něhož napadené rozhodnutí vycházelo. Poslanec Melčák se dovolával především čl. 21, odst. 4 Listiny (občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím), z něhož na základě judikatury ÚS vyplývá i právo na nerušený výkon funkce. Toto jeho subjektivní právo bylo dle jeho názoru porušeno napadeným prezidentským rozhodnutím.

• Ve své stížnosti zpochybňuje právo zákonodárce kodifikovat jako ústavní zákon cokoliv, co bude schváleno Ústavou předepsanou procedurou. Dovolává se zejména čl. 9, odst. 2 Ústavy, zakazujícího změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu. Ve vztahu k napadenému ústavnímu zákonu 195/2009 bylo namítáno, že tento dokument nemá materiální znaky ústavního zákona, neboť nesplňuje požadavky na ústavní zákon vymezené v čl. 9, odst. 1 Ústavy (podle něj ústavní zákon má Ústavu doplňovat či měnit, což se v tomto případě nestalo).

• Následně se již ÚS věnuje vlastním vývodům. Hned úvodem zdůrazňuje velký význam materiálního jádra Ústavy (oněch „podstatných náležitostí demokratického právního státu“, uvedených v čl. 9, odst. 2). Odkazuje na svou starší judikaturu i na další příklady z historie ústavního práva. Podle ÚS sem patří i základní principy volebního práva.

• Dále se zabývá otázkou, zda byla prolomena Ústava zákonem vydaným pro jednu specifickou situaci. Bylo namítnuto, že podstatným znakem jakéhokoliv zákona je jeho obecnost (tzn. možnost užití v jakékoliv situaci). Tento byl přijat pro jeden konkrétní subjekt (Poslaneckou sněmovnu, zvolenou v roce 2006) a jednu konkrétní situaci. Proto tento „ústavní zákon“ má spíše povahu opatření nežli zákona. To do značné míry stírá rozdíly mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a tím narušuje ústavně garantovanou dělbu moci. Ohledně ústavního zákona je navíc namítnuto, že ten musí měnit či doplňovat jádro Ústavy, což se v tomto případě neděje. ÚS označil situaci vzniklou v souvislosti s tímto ústavním zákonem jako nikoliv změnu či doplnění, ale spíše „prolomení Ústavy“. Proto v tomto případě nelze hovořit o ústavním zákoně, ačkoliv byl přijat procedurou pro ústavní zákon předepsanou. Proto Ústavní soud rázně odmítá právo zákonodárce vydat takovýto dokument na základě čl. 9, odst. 1 Ústavy, upravujícího přijímání ústavních zákonů. Rovněž tento svůj vývod ÚS dokazuje na obsáhlé judikatuře vlastní i cizí.

• Z čl. 21, odst. 2 Ústavy lze podle ÚS dovodit i požadavek pravidelnosti volebních období, tedy zákaz nejen jejich prodlužování, ale také svévolného zkracování. Zároveň dovozuje, že tento zákon působí retroaktivně, neboť zpětně mění podmínky voleb z roku 2006 (tehdy voliči předpokládali, že volí, a zvolení kandidáti předpokládali, že jsou zvoleni na období čtyř let). Tyto podmínky aktivního i pasivního volebního práva byly nyní zpětně změněny, což je v právním státě nepřípustné.

• Právě tato retroaktivita je spolu s individuálním (a tedy nezákonným) charakterem ústavního zákona hlavním problémem ústavního zákona č. 195/2009. Tato porušení běžných právních zvyklostí jsou v daném případě natolik závažná, že na jejich základě může dojít k narušení podstatných náležitostí demokratického právního státu, chráněných čl. 9, odst. 2 Ústavy. Zejména proto, že by tato prolomení právních zvyklostí mohla být v budoucnu vnímána jako precedent a opakována s mnohem závažnějšími důsledky, než je tomu nyní. Proto se Ústavní soud rozhodl tento ústavní zákon zrušit. Tím byly samozřejmě zrušeny i všechny právní akty vydané na základě tohoto ústavního zákona.

• K nálezu byla vydána dvě minoritní vóta (odlišná stanoviska přehlasovaných soudců), a to soudce Vladimíra Kůrky a soudce Jana Musila. Soudce Kůrka namítal, že ÚS nemá právo přezkoumávat ústavní zákony, jimiž je vázán, s výjimkou porušení materiálního ohniska Ústavy dle čl. 9, odst. 2 Ústavy. Jedná se však o výjimku, která musí být interpretována restriktivně, proto naplnění čl. 9, odst. 2 musí být zcela zjevné. To se podle něj v daném případě nestalo. Navíc se domnívá, že v daném případě se může jednat o „doplnění Ústavy“, které je v souladu s čl. 9, odst. 1 Ústavy.

• Soudce Jan Musil konstatuje, že právo Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony je sporné a nález ÚS se s tímto problémem vypořádává nedostatečně. Následně obsáhle zpochybňuje argumenty uvedené v nálezu ve prospěch práva ÚS zkoumat ústavnost ústavních zákonů. Poté zpochybňuje většinový názor ÚS, že nestandardní obsah i okolnosti přijímání tohoto ústavního zákona jsou natolik závažné, aby jimi by naplněn čl. 9, odst. 2 Ústavy, tedy aby jimi byly „změněny podstatné náležitosti demokratického právního státu“.