Praktikum - 3. kapitola

SD argumentoval závaznou povahou rozhodnutí, která by bez přímého účinku byla oslabena

pro přímý účinek rozhodnutí je podstatné, kdo je jeho adresátem

• FO a PO – tyto osoby jsou textem vázané a soudy jsou povinné takové rozhodnutí aplikovat ve všech situacích

  • tady mají rozhodnutí přímý účinek ve vertikálních (sestupně) i horizontálních situacích

• pouze státy – platí, že jednotlivec nemůže být vázán rozhodnutím, které mu nebylo určeno

  • SD vylučuje jak sestupný (obrácený) přímý účinek, tak horizontální přímý účinek (C-80/06 Carp)

  • rozhodnutí zavazující státy mohou být přímo účinná pouze v případech, kdy státu ukládají jasnou, přesnou a nepodmíněnou povinnost a neponechávají státu široký prostor pro volné uvážení (C-156/91 Hansa Fleisch, C-18/08 Foselev)

přímý účinek SMĚRNIC

• směrnice jako akty na cíl výslovně předpokládají svoji implementaci, tj. přijetí vnitrostátních opatření, kterými bude dosaženo cíle tohoto unijního aktu

• výběr formy a metod dosažení stanoveného cíle je na volné úvaze státu (účinky směrnice jsou podmíněné vůlí států a jejich prováděcími opatřeními)

• z podstaty směrnice plyne, že má zavazovat státy ke konkrétní činnosti – tj. přijetí vnitrostátní úpravy, která se pak může stát pramenem subjektivních práv a povinností konkrétních adresátů právní úpravy (C-126/96 Inter-Enviroment Wallonie)

• směrnice působí spíše jako vzory a pobídky k legislativní aktivitě členských států

• uvedená oprávnění jednotlivce směrnice pouze předpokládá a skutečnou právní relevanci získají až poté, co bude přijata vnitrostátní úprava, kterou budou do právního řádu určitého členského státu zavedena

• pramenem práva bude vnitrostátní právo, kterým byla směrnice implementována

• pokud by byla implementace bezproblémová, nemuseli bychom zvažovat přímý účinek

  • není bezproblémová – státy často neplní povinnost implementovat směrnice včas nebo ji neplní řádně

  • hrozí, že právní status (množina práv a povinností) jednotlivců se v jednotlivých státech bude lišit

  • v reakci na tento možný negativní důsledek vypracoval SD doktrínu přímého účinku směrnic

    • poprvé se o tom SD zmínil v rozhodnutí 9/70 Grad, pevný základ byl položen ve věci 41/74 Van Duyn

• přímý účinek směrnic byl zaveden jako jistá subsidiární vlastnost těchto aktů v případě, že nedošlo k jejich implementaci do právního řádu členských států

• platí pravidlo, že přímý účinek ustanovení směrnice může být zvažován nejdříve od okamžiku uplynutí implementační lhůty

  • přímý účinek nastává až na konci implementační lhůty bez výjimky (148/78 Ratti)

• SD koncipoval přímý účinek jako určitou sankci vůči státům v případech, kdy nesplnily povinnost implementování směrnice řádně a včas

  • ustanovení směrnice mohou mít přímý účinek, jen pokud stát nedostane tomuto závazku