Otázky ke zkoušce

Projevy autonomie vůle v mezinárodním právu soukromém

1. volba sudiště – prorogace

Prorogace (pravomoci) je obecně chápána jako dohoda stran o tom, že jejich spor bude řešit určitý soud, proto se lze setkat také s označením tohoto právního úkonu ekvivalentem volba sudiště. V podmínkách českého práva lze najít úpravu prorogace ve třech ustanoveních – v § 89a OSŘ a § 86 odst. 1 a 2 ZMPS. Ustanovení § 37 odst. 286/1 ZMPS stanoví, že pravomoc českých soudů ve věcech závazkových a jiných práv majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Tato úmluva se označuje jako prorogatio fori a přichází v úvahu tehdy, jestliže by jinak nebyla pravomoc českých soudů založena.

Věcná příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu z mezinárodního obchodního styku nemůže být stranami nikdy měněna.

+ § 88 Prorogace v pracovním právu.

V souvislosti s prorogační smlouvou se v nauce hovoří o tzv. prorogačních a derogačních účincích. V případě prorogačních účinků mluvíme o pozitivním založení pravomoci, derogační účinky jsou pak spjaty se zánikem pravomoci, jež by jinak byla dána tehdy, pokud by prorogační dohoda neexistovala.

Možnost volby sudiště je obsažena taktéž v čl. 23 nařízení Brusel I. Doložky o volbě sudiště jsou přípustné ovšem pouze tehdy, pokud spor spadá pod nařízení Brusel I, a samozřejmě, spor se také musí týkat okruhu věcí, které doložka zahrnuje. Z čl. 23 nařízení Brusel I vyplývá, že podmínkou pro jeho aplikaci je předně existence mezinárodního prvku, dále musí být určena příslušnost soudu v členském státě ani jedna strana ovšem nemusí mít bydliště na území členského státua alespoň jedna ze stran musí mít v členském státě bydliště. Pokud se strany nedohodnou jinak, pak je tato příslušnost výlučná. Jestliže jde o spotřebitele je prorogace přístupná až po vzniku sporu čl. 23 odst. 5.

1. podřízení se pravomoci

Čl. 2624 nařízení Brusel I stanoví, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. Smyslem ustanovení bylo ponechání výhodnějšího režimu uznávání a výkonu soudních rozhodnutí tam, kde z určitých, možná i zákonodárcem nepředvídatelných, důvodů by mohlo dojít k situaci, že dle Úmluvy není založena pravomoc (příslušnost), a přesto se jedná o případy, které mají vztah k území členských států.

1. alternativní způsoby řešení sporů

Alternativní způsoby řešení sporů (ADR) představují další projev autonomie vůle stran v tom směru, jak bude řešen případný v budoucnu vzniklý spor. Hlavním společným charakteristickým rysem je, že výsledkem takových řízení není rozhodnutí, ale řešení, které má povahu novace smlouvy, narovnání či vzniku smlouvy nové. Tedy nevyvolává žádné procesní důsledky. Řešení potom nemusí být ani tak v souladu s právem jako se zájmy stran, výhodou jsou nepochybně i nižší náklady oproti soudnímu řízení, při tomto typu řešení sporů není nutné řešit otázku rozhodného práva, ani pro strany není nezbytné zabývat se zahraničním právem, podle kterého má být postupováno a podle kterého může být řešen spor.