Zkouška

Mezinárodní příslušnost soudů ve věcech manželských:

• Rozvod, rozluka, prohlášení manželství za neplatné (kolizní normy pro rozvod upraveny v ZMPS)

• Založeno na místním vztahu (obvyklé bydliště) nebo osobním vztahu (státní příslušnost)

  • Článek 3 – obecná příslušnost – více kritérií

  • Článek 6 – výlučná povaha příslušnosti dle článku 3 u osob s bydlištěm v členském státě nebo státní příslušností členského státu

  • Článek 7 – zbytková příslušnost – určí se podle národního práva

• Článek 3 – obecná příslušnost (7 možností)

  • Obvyklé bydliště manželů,

  • Poslední obvyklé bydliště manželů

  • Bydliště odpůrce

  • V případě společného návrhu – bydliště alespoň jednoho z manželů

  • Obvyklé bydliště navrhovatele – bydlí nejméně jeden rok před podáním návrhu

  • Mezi pravidly není hierarchie, výběr je na navrhovateli – možnost jevu forum shopping a „závodu k soudu“

  • Výběr sudiště s liberální politikou manželství (zkoumání viny, délka trvání manželství, možnost rozvést se před správním orgánem, pokud nejsou děti apod.)

  • Praktickým výsledkem fora shopping je, že v evropských zemích více a více vítězí liberální přístup k manželství.

  • „závod k soudu“ podporuje také článek 19 (litispendence)

• Článek 3 – případ Hadadi

• Pár, dvojí občanství – Maďarsko (od narození), Francie (získané, žili tam). Ale ohledně rozvodu se soudili v Maďarsku, načež o rok později paní podala návrh na rozvod ve Francii, a protože v M byli rozvední, francouzský soud prohlásil návrh na rozvod za nepřípustný. Od prvotního rozhodnutí francouzského soud se věc dostala jako předběžná otázka až k SD EU, kterému Nejvyšší soud Francie položil následující otázky. Zda v případech, kdy manželé mají dvojí státní příslušnost, je třeba dát přednost té příslušnosti ve státě, kde byl podán návrh na rozvod? Pokud ne, která ze dvou státních příslušností je nejpřesnější, či zda si manželé mohou vybrat?

• SD EU rozhodl, že čl. 3 nařízení neobsahuje žádný odkaz na vnitrostátní právo, nerozlišuje mezi osobami, které mají více státních příslušností, ale musí k tomu přihlédnout. V čl. 3 jsou všechny možnosti alternativní, jsou si zcela rovny a nevyplývá z nich, že by měla být brána v potaz pouze ta příslušnost, která nejvíce odpovídá skutečnosti, ke které mají manželé větší vztah. Takový výklad by vedl k omezování jednotlivců v jejich volbě soudní příslušnosti, zejména pokud využili práva na volný pohyb osob. Sama o sobě okolnost, že se manželé budou snažit zahájit řízení co nejdřív, není zneužití, jelikož řízení tam, kde jsou oba státními příslušníky, není v rozporu s cíli nařízení.

• Článek 6 – případ Sundelind

• Švédka žila s Kubáncem ve Francii, potom se Kubánec odstěhoval do Kuby a Švédka, ačkoli žila ve Francii, podala návrh na rozvod ve Švédsku, kde soud zamítl s tím, že není příslušný dle čl. 3 ani dle čl. 7, jelikož dle čl. 3 je příslušný soud ve Francii. Nejvyšší soud ve Švédsku položil předběžné otázky k SD EU, který dovodil, že dle čl. 3 je příslušný soud ve Francii, proto se musí švédský soud prohlásit za nepříslušný dle čl. 17. Soud se řídí podle vnitrostátních pravidel pouze, pokud není žádný soud v EU příslušný podle čl. 3 – 5 Nařízení. Nařízení se použije rovněž na státní příslušníky třetích zemí, jejichž svazky s územím některého členského státu jsou dostatečně silné v souladu s kritérii pro příslušnost stanovenými v tomto nařízení. Což jsou kritéria založená na pravidle, že musí existovat skutečné pouto mezi dotyčnou osobou a příslušným členským státem. V tomto případě je to pouto s Francií.