Obchodní korporace + náhrada škody

Posledním zvláštním odpovědnostním institutem, který je v souvislosti s insolvencí v zákoně o obchodních korporacích upraven, je institut vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce označovaný také jako diskvalifikace. Diskvalifikace spočívá v tom, že člen statutárního orgánu, který v souvislosti s výkonem funkce poruší své povinnosti, je z výkonu této funkce vyloučen, a navíc mu je zakázáno po určitou dobu tuto funkci vykonávat, a to v jakékoli obchodní korporaci.

Dle ustanovení § 63 odst. 1 ZOK platí, že insolvenční soud vyloučí z důvodů uvedených v § 64 ZOK člena statutárního orgánu, který byl ve funkci v době rozhodnutí o úpadku nebo po něm. Soud dále vyloučí i osobu, která v době vydání rozhodnutí o úpadku již členem statutárního orgánu nebyla, ale jejíž dosavadní jednání k úpadku korporace zřejmě přispělo. Naopak vyloučit z funkce nelze členy kontrolního nebo nejvyššího orgánu obchodní korporace.

Výjimky dle ustanovení § 64 odst. 3 ZOK

Zákonná úprava v ustanovení § 64 odst. 3 ZOK obsahuje dvě výjimky, při jejíchž naplnění nelze člena statutárního orgánu obchodní korporace diskvalifikovat.

Dle písm. a) se jedná o výjimku určenou k ochraně krizových manažerů. Na rozdíl od výjimky uvedené v ustanovení o sankčním ručení, nezohledňuje účel jmenování do funkce, ale spíše dobu, kdy k tomuto jmenování došlo.

Dle výjimky písm. b) platí, že „soud nevyloučí toho, kdo prokáže, že při svém jednání vynaložil takovou péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení

Ochrana věřitelů

Hlavním cílem převážné většiny obchodních společností je snaha o dosažení a následná maximalizace zisku. Realizace práva na podíl ze zisku, výplata dividend akcionářům a další rozdělování majetku společnosti však může být potenciálním zdrojem ohrožení věřitelů. Zákon o obchodních korporacích proto reaguje zavedením pravidla, podle kterého, se výplaty prostředků společnosti testují také testem insolvence.

Vhodným nástrojem k posouzení, zda se korporace v hrozícím úpadku nachází, je tzv. test insolvence. Test insolvence je primárně určen k ověření solventnosti korporace v případě distribuce jejích prostředků společníkům. Jeho využití je však zásadní i v případě zjištění možného hrozícího úpadku korporace pro účely ustanovení § 62 a 68 ZOK. Zpětně lze test insolvence využít i pro hodnocení splnění podmínek pro diskvalifikaci dle § 63 a násl. ZOK.

S testem insolvence se můžeme setkat ve dvou formách, a to jako testem předlužení (neboli rozvahovým či balance sheet testem), jež poměřuje hodnotu majetku dlužníka vůči jeho závazkům, a testem likvidity (cash-flow test), jímž se zjišťuje, zda je dlužník schopen plnit své závazky tak, jak se stávají splatnými, tedy zda jsou jeho likvidní aktiva dostatečná k uhrazení všech závazků po splatnosti. K zjištění úpadku pro předlužení se užívá rozvahový test, zatímco test likvidity je vhodný ke zjištění úpadku pro platební neschopnost.