PEU-zápočet

3. Vztah unijního práva k právu vnitrostátnímu a k právu mezinárodnímu

Zakotvení základních zásad unijního práva

Unijní právo může být aplikováno nejen na orgány Unie, ale také na orgány členských států, ať už se jedná o soudy, správní nebo jiné orgány, a to i ve vztahu k soukromým osobám.

Kdy a za jakých podmínek se lze dovolat unijního práva a zakládá unijní právo subjektivní práva? Jak je vyřešen střet unijních a vnitrostátních norem?

1. Rozsudek Van Gend en Loos

   • Šlo o to, že jistá speditérská společnost byla dotčená porušením Smlouvy tím, že Nizozemí v rozporu s tehdejším ustanovením článku 12 SEHS zvýšilo celní zatížení zboží dováženého z jiných členských států.

   • Ve sporu před vnitrostátní soudem se společnost přímo domáhala toho, aby se na ni výše cla nevztahovala a dovolávala se Smlouvy

   • To přineslo otázku, do jaké míro je možné aplikovat unijní (v té době komunitární) právo před vnitrostátními soudy

   • V tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že Smlouva má tzv. přímý účinek – tzn. vnitrostátním právem nezprostředkované působení právní normy unijního práva vůči jednotlivcům

   • Soukromým osobám tak vzniká subjektivní právo, kterého se mohou dovolávat před vnitrostátními soudy. Tyto soudy tak mají povinnost Smlouvu aplikovat
     a i takovým právům poskytovat soudní ochranu

   • Došlo k potvrzení existence smluvního autonomního režimu uvnitř mezinárodního práva, konstituovaného k plnění specifického cíle a tvořeného nedílně členskými státy, hospodářské subjekty i příslušníky členských států

   • Účinné naplňování společného cíle si vyžádalo, aby státy v nezbytné míře omezily svou svrchovanost a aby normy Společenství zásadně přímo upravovaly poměry uvnitř členských států místo věcně konkurujících si pravidel práva vnitrostátního

2. Rozsudek Costa/E.N.E.L.

   • Italská ústava ukládala vnitrostátnímu soudu povinnost aplikovat v předmětném sporu zákon z roku 1962 a zapovídala mu potažmo položit předběžnou otázku stran výkladu Smlouvy, s níž byl sice zákon v rozporu a která položení otázky ukládala, avšak tato Smlouva byla recipována do vnitrostátního práva před rokem 1962 formou zákona a její použitelnost bylo soudem vyloučena z důvodu lex posterior derogat priori.

   • Soudní dvůr uvedl, že státy nemohou proti právnímu řádu jimi přijatému na základě vzájemnosti s úspěchem uplatnit pozdější jednostranné opatření, jehož se tak nelze proti němu dovolávat

   • Vykonatelnost komunitárního práva se tak nemůže stát od státu lišit

   • Závazky dohodnuté ve Smlouvě by tak nebyly bezpodmínečné, ale pouze eventuální

   • Soud tak zavrhl použitelnost ústavních recepčních mechanismů mezinárodního práva (např. čl. 10 Ústavy České republiky)

   • Došlo k definici komunitárního práva jako právního systému vycházejícího z autonomního pramene – zrozený ze Smlouvy, jež zavedl vlastní právní řád, který se stal součástí právních systémů členských států

   • Došlo tak hlavně k vyvození zásady přednosti

   • Orgány členského státu nesmějí posuzovat platnost předpisu unijního práva, a to ani s poukazem na vlastní ústavu

   • Díky rozsudku Costa/E.N.E.L. poskytla rozhodující část členských států zvláštní ústavní postavení komunitárnímu právu odlišného od práva mezinárodního

3. Rozsudek Internationale Handelsgesellschaft

   • Platnost aktu Společenství ani jeho účinky na území členského státu nesmí být dotčeny poukazem na újmu způsobenou buď na základních právech, formulovaných v ústavě tohoto státu, nebo na zásadách ústavního uspořádání

4. Rozsudek Simmenthal

   • Vnitrostátní orgán nesmí bez dalšího aplikovat vnitrostátní právní normu, která je neslučitelná s přímo účinnou unijní normou, a bránit této unijní normě uplatnit plnou právní sílu a plný účinek