PEU-zápočet

Navzdory snaze Soudního dvora oddělit komunitární právo od práva mezinárodního k této skutečnosti nikdy nedošlo, a proto Soudní dvůr zachází s mezinárodním právem v logice vztahu Lex specialis (unijní právo) a Lex generalis (mezinárodní právo).

Mezinárodní dohody, které Unie či Společenství uzavřely, jsou do unijního práva vtahovány inkorporací, tedy bez zvláštního transformačního aktu a stávají se tak bezprostředně závaznými.

Použitelné mezinárodní dohody mají přednost před sekundárním právem unijním právem, jsou ale podřízeny právu primárnímu (rozsudek Kadi)

Dopady a aplikace základních zásad unijního práva

1. Přímá použitelnost

   • Právní normy unijního práva pronikají do právních řádů členských států, aniž by musely být prvně transformovány do pramene vnitrostátního práva

   • V důsledku toho mohou být jejími adresáty nejenom státy samy, ale také jednotlivci

   • Přímo použitelné jsou všechny závazné unijní právní normy, tedy primární i sekundární unijní právo, ačkoli jen některé mají přímý účinek

2. Okamžitá aplikační přednost

   • Dochází k aplikaci unijní normy před vnitrostátní

   • Přednost unijního práva není chápána jako systémová, ale jako aplikační (vnitrostátní předpis nebude aplikován, ale nestává se neplatným)

   • Pokud vnitrostátní správní orgán nebo soud dospěje k závěru, že určitá vnitrostátní norma je v rozporu s unijním právem, je povinen tuto normu nepoužít ze své vlastní pravomoci (rozhodující orgán má povinnost ji nepoužít ihned, vychází hlavně ze subjektivního přesvědčení soudu nebo orgánu)

   • Je předpokládáno, že unijní norma, s níž je předmětná vnitrostátní norma neslučitelná, má přímý účinek.

Je možné tvrdit, že unijní právo nemá jen přednost, ale je dokonce vnitrostátnímu právu nadřazeno

Nejvýznamnější je transpoziční a implementační povinnost ke směrnicím.

Existenci vnitrostátního předpisu v rozporu se směrnicemi je možno považovat za porušení povinností vyplývající ze členství s patřičnými důsledky

1. Přímý účinek

   • Princip v rámci evropského práva, podle kterého lze za určité situace přímo aplikovat právo Evropské unie v rozhodnutích soudů členských států i v situaci, kdy není zapracováno ve vnitrostátním právním řádu.

   • Přímý účinek může být

     • Vertikálně vzestupný (vztah jednotlivec, který se dovolává unijní normy X stát – definice státu v rozsudku Foster)

     • Vertikálně sestupný (vztah stát, který se dovolává X jednotlivec)

     • Horizontální (jednotlivec X jednotlivec)

   • Ne všechny unijní normy mají přímý účinek

     • Vyplývá hlavně z judikatury soudního dvora

     • Norma musí být jasná, aby se z ní dalo odvodit právo nebo povinnost a musí být bezpodmínečná, tedy nesmí záviset na splnění podmínky dané jiným ustanovením a nenechává prostor k posouzení

     • Rozvolněno rozhodnutím Defrenne norma se musí dát jasně a konkrétně interpretovat

   • Přímý účinek nařízení

     • Nařízení jsou přímo použitelná, z povahy věci mohou mít přímý účinek (neplatí absolutně)

   • Přímý účinek směrnic

   • Přímý účinek rozhodnutí

     • Jsou závazná pouze pro své adresáty, těmi mohou být státy, ale také jednotlivci, vůči kterým mají přímý účinek

     • Dále pak také, když je rozhodnutí adresované členskému státu, ale jednotlivec je jeho beneficientem (rozhodnutí Grad) – stejně jako přímý účinek směrnic

   • Přímý účinek doporučení a stanovisek

     • Nejsou právně závazná, proto nemají přímý účinek

2. Nepřímý účinek

   • Unijní norma není aplikována přímo, ale je zohledněna při výkladu vnitrostátního práva (konformní výklad)

   • Základy formulovány v rozhodnutí Von Colson a Kamann a také Marleasing