Seminarni-prace-profesni-denikZS

Já osobně při komunikaci s dětmi mívám problém s intonací a mimikou. Často sklouzávám k monotónnímu výkladu, který pro děti brzo přestane být zajímavý. Hodně používám adaptéry, jako je např. klepání nohou či hraní s vlasy. To na děti může působit nervózně.

K dětem se vždy snažím mít otevřený postoj, kdy stojím čelem k dětem, mám rozevřené ruce a do značné míry jim ukazuju své slabiny. Podle mě si tím získám důvěru dětí a ani ony se potom nebudou bát, svěřit se mi s nějakým svým problémem.

Z praxe již vím, že při komunikaci s malými dětmi je vhodné se k dětem sklonit, abychom se „snížili“ na jejich úroveň a ony neměly pocit, že já jsem ta hlavní, protože jsem v jiné vertikální vzdálenosti.

Podle malého testu, který se týká jednání s lidmi mám velmi dobré předpoklady i vlastní dovednost jednat s lidmi (Štěpaník, 2003).

Mám snahu využívat co nejvíce učitelských kompetencí. Nejdůležitější je dle mého názoru didaktická kompetence, kdy je nezbytně nutné danou věc děti učit dle didaktických zásad. Tyto znalosti mám ve velké míře ze střední školy. Dále využívám komunikativní kompetenci a snažím se dodržovat základy kompetence osobnostní (odolnost vůči nemocem a dobrý zdravotní stav). Značné mezery mám v diagnostické a intervenční kompetenci. Doufám že v těchto kompetencích a mnoha dalších že zlepším po dobu studia na pedagogické fakultě. Každý má ale své osobnostní kvality a v tom je krása učitelství.

Dále bych se chtěla zlepšit také již ve výše zmíněné intonaci řeči, nechtěla bych tak často sklouzávat k monotónnímu projevu atd. Chtěla bych také zapracovat na vizice, čili navazování očního kontaktu, se kterým mívám často problém a v neposlední řadě se musím zlepšit ve formálních komunikacích, které jsou ro učitele nesmírně důležité např. při komunikaci s rodiči. Musím se naučit působit jako osobnost a udělat na ostatní dojem. Toho všeho docílím jedině tréningem a tím, že se budu dostávat do stresových situací a budu se je snažit řešit. Budu se snažit napravit svou intonaci a mimiku a to přímo na práci s dětmi, které trénuju na bazéně.

40. týden

Komunikační situace č. 1 – No nejsou ty děti úžasné?

Byla středa dopoledne, a já jsem měla jako obvykle, tréning s dětmi základních škol, na plaveckém bazénu. Vše probíhalo dle mého plánu, když najednou vylezl žák 2. třídy (Vašík) z vody s tím, že mu není dobře.

Po konzultaci s jeho třídní učitelkou jsme se shodly na tom, že ho posadíme na břeh, kde si odpočine. Tréning probíhal dle mých představ dál, když najednou z vody vyleze druhé dítě (Anička) a povídá:

• ANIČKA: „Co se stalo Vašíkovi, že už s námi neplave?“ Zeptala se s údivem ve tváři.

• JÁ: „Vašíkovi není dobře, tak odpočívá.“ Odpověděla jsem s úsměvem.

• ANIČKA: „Mě ale taky bolí hlavička.“ tvářila se smutně.

• JÁ: „Aničko, nevymýšlíš si náhodou? Za chvíli si zahrajeme hru. To by bylo škoda, kdybys se na nám musela pouze dívat nemyslíš?“

• ANIČKA: „No, mě už ta hlava bolí o trochu míň!“ Začala se smát a skočila do vody.