Seminarni-prace-profesni-denikZS
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
MARTINA: „Ahoj Kájo, prosím nevzala by si za mě v pátek výuku v plavecké škole?“ měla velmi líbezný hlas.
JÁ: „No, víš v pátek dopoledne mám ještě volno, ale o půl druhé už musím být ve volební komisi. Do kdy učíš?“ Snažila jsem se, aby na mém hlase nešlo poznat, že se mi to za ní vyloženě nechce brát.
MARTINA: „Učím do 12. Byla by si moc hodná. Všichni ostatní trenéři jedou na závody a za mě to nemá kdo vzít.“ Z jejího hlasu jsem usoudila, že asi vážně budu její poslední záchrana.
JÁ: „No dobře, v pátek v 8 budu na bazéně!“ Řekla jsem trošku skleslým hlasem.
MARTINA: „Super! Děkuju moc.“
Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, že v pátek dopoledne budu muset jít do práce. Byl to jediný volný půl den, který jsem v tomto týdnu měla. Mojí velkou slabinou je to, že nedokážu druhé lidi odmítnout, i když bych vážně chtěla. Nemám pádné argumenty proč jim říct ne, proto mě vždy donutí.
Přesto že jsme byli pouze ve zprostředkovaném styku, dokázala jsem z jejího hlasu vyčíst, že mou pomoc opravdu potřebuje. Tato interpersonální komunikace ve mně vyvolala naštvání (že musím zase do práce) ale na hlase jsem nedala nic znát. Možná, že kdybychom komunikovali bezprostředně, poznala by, že z její prosby nejsem vůbec nadšená.
Komunikační situace č. 2 – Někteří lidé už vážně neznají meze
Ve středu jsem potkala svou bývalou kolegyni z práce, se kterou jsem pracovala v létě v Radegastově kavárně. Tato moje bývalá kolegyně Nikola, má nyní 3 měsíčního chlapečka.
NIKOLA: „Jééé ahoj Káji, dlouho jsme se neviděly, jak se vede?“ Velmi se usmívala.
JÁ: „Ahoj, jo mám se dobře co ty? Jak se má malý Honzík?“ Vyptávala jsem se.
NIKOLA: „Jojo všechno v pořádku. Honzík je právě doma s taťkou a já jsem si skočila ke kadeřnici a zařídit si nějaké věci.“
JÁ: „Tak to je super, plánuješ se ještě vrátit do kavárny po mateřské?“ Snažila jsem se touto otázkou zjistit, co se tam teď děje, protože výrazně upravili otevírací dobu.
NIKOLA: „No víš, asi se tam nevrátím. Šéf mě vážně naštval a přesvědčila jsem se o tom, že to nemá v hlavě v pořádku.“ Řekla velmi rozčíleně.
JÁ: „Co se stalo?“
NIKOLA: „Normálně se mě zeptal, jestli bych mu nechtěla pracovat po večerech. To si snad neuvědomuje že mám 3 měsíční miminko? Jako by mu nestačila že občas jdu vypomoct přes obědy.“ Rozčílila se.
JÁ: „Ježíš, jak ho to mohlo napadnout? Řekla jsem s údivem.
NIKOLA: „Jo, to nikdo neví.“ Smála se.
Velmi jsem si všímala toho, jak kamarádka gestikuluje. Podle mě, jak byla rozčílená ani nevěděla že tak hodně používá neverbální komunikaci (hlavně mimiku a gestiku).
Já jsem se v této komunikaci mohla trošku více zapojit a více s ní soucítit. Chápu, co ji naštvalo a s čím má problém, ale připadá mi, že z mé neverbální komunikace nevycítila podporu. Dle mého názoru jsem velmi minimálně používala gesta a mimické výrazy. Měla jsem uzavřený postoj, protože jsem měla založené ruce. Nebylo to kvůli tomu, že bych ji nechtěla poslouchat nebo se s ní bavit, ale spíše že se mi tak stojí dobře a tento postoj hodně využívám.