Seminarni-prace-profesni-denikZS

Od této doby si budu dávat ještě větší pozor na to, jak pracuji se svým hlasem, abych se nedostala do nepříjemné situace jen díky tomu, že větu vyslovím s jiným přízvukem a komunikant ji špatně přijme.

Komunikační situace č.3 – Můj šéf měl sklony k expresivnosti.

V sobotu, když jsem byla v práci, se ve dveřích najednou objevil můj šéf. Z jeho výrazu v tváři jsem vycítila, že asi nemá zrovna nejlepší náladu, proto jsem ho jen pozdravila a věnovala se pracovním činnostem. On však ale najednou přišel za mnou a začal se vyptávat:

• ŠÉF: „Káji, prosím tě, jak to, že minulý pátek byla tržba v mínusu?“ Vypadal velmi naštvaně.

• JÁ: „No, musela jsem jít nakoupit a potom tady měla vaše dcera tu oslavu, a když ona skoro nic neplatila, tak se to prostě dostalo do mínusu. Neutratila tady víc než jsem já utratila v obchodě. Co jsem s tím měla dělat?

• ŠÉF: „Tržba přece nikdy nemůže být v mínusu!“

• JÁ: „No tak ale co jsem měla dělat?“ Chtělo se mi smát.

• ŠÉF: „No dobře, když se jednalo o mou dceru, tak to necháme výjimečně být.“

• JÁ: „Dobře děkuji. Vážně jsem s tím nemohla nic dělat. Chápu, že pro vás není příjemné to, že máte tržbu v mínusu. Tohle bylo ale výjimečně. Třeba v sobotu jsem tam měla dost velkou tržbu.

• ŠÉF: „Dobře, děkuji za vysvětlení.“ Usmál se.

Z jednání šéfa jsem pociťovala, že je trošku expresivní, protože se hodně dotazoval (což bylo v této situaci adekvátní) a nakonec také přijmul závěr. Tento typ komunikace je podle mě typický pro manažery atd. A v této situaci měl na to nárok. Přesto mě to však trošku vyděsilo.

Když se teď zaměřím na sebe, snažila jsem se co nejvíce využít své receptivní dovednosti. Což znamená, že jsem šéfovi naslouchala a byla jsem empatická, když jsem přiznala že je mi líto že je tržba v mínusu. Po celou dobu jsem mluvila klidně a se soucitem.

Soustředila jsem se na to, co šéf říká a vyslechla jsem ho s čistou myslí. Snažila jsem se docílit toho, aby obě strany byly spokojené a pochopily to, co se ten druhý snaží říct, bez oheldu na to, zda s nim souhlasí.

Šéf při své komunikaci měl sklon k expresivní komunikaci. Dotazoval se pořád dokola na to samé a skoro vůbec neformuloval otázky s ohledem na to, co jsem mu řekla. Spíše se ptal asi proto, aby si potvrdil stávající informace nebo získal další.

Tuto komunikaci jsem podle mě zvládla docela dobře. Nenechala jsem se vyvést z míry a odpovídala klidně, i když jsem se bála, že rozdíl v tržbě budu muset třeba zaplatit.

46. týden

Komunikační situace č. 1 – Je lepší studovat v Ostravě nebo v Olomouci?

V pondělí jsem se bavila se svou kamarádkou ze střední školy, která nyní studuje stejný obor jako já, ale v Olomouci.

• KAMARÁDKA: „Kájo, nechtěla by si jít studovat za mnou do Olmíka?“

• JÁ: „No, já nevím jsem v Ově spokojená. Hlavně můžu dojíždět.“ Smála jsem se

• KAMARÁDKA: „Ale Olmík, tam je úplně jiný život. Ty koleje to je úplně jiný svět.“ Rozplývala se blahem a já jsem nechápala, co na tom může být tak úžasného.

• JÁ: „No, já po zkušenosti s Přerovským intrem, jsem ráda, že konečně můžu být doma.“

• KAMARÁDKA: „Pro mě je to úplně splněný sen, já jsem vždycky chtěla studovat v Olomouci. Teď už vím, že bych tam chtěla i pracovat a bydlet do budoucna. Vždycky jsem snila o tom, že budu pracovat v jiném městě. Je to prostě změna.“

• JÁ: „Jsem asi spokojená teď tam, kde jsem.“

• KAMARÁDKA: „Normálně jsem byla teď minulý týden na tom vašem derby mezi Ostravskou a Báňou a jeden kluk se tam začal vysvlíkat. No to si neviděla.“ Začala se děsně smát.

• JÁ: „No právě proto, bych na takovou věc nešla. To není vůbec o hokeji, ale o tom, kdo se tam líp předvede nebo se víc ztříská.“