Seminarni-prace-profesni-denikZS

Myslím si, že jsem komunikaci zvládla velmi dobře, protože jsem se s pánem nepustila do konfliktu. Na druhou stranu každý má právo říct svůj názor a v neformálním rozhovoru se může postavit člověku sobě rovnému. Já jsem si to však nemohla dovolit, protože se jednalo o staršího muže, a navíc mého zákazníka, ke kterému se musím chovat slušně za jakékoli situace.

Komunikační situace č. 2 – Komunikace s dvouletou holčičkou

Ve středu jsem byla hlídat malou dvouletou holčičku jedné paní, která občas využívá mých služeb. Služeb hlídačky. Holčička už začíná pomalu mluvit, a proto si hodně povídáme o zvířátkách nebo o tom co má ráda. Když řekla větu, které jsem se musela opravdu zasmát.

• JÁ: „Nikolko, jak dělá kravička?“

• NIKOLKA: „Bůůůůů!“ Smála se

• JÁ: „Niki, a co pejsek?

• NIKOLKA: „Haf, haf!“

• JÁ: „Co rád papá pejsek?“

• NIKOLKA: „Kostičky a maso.“

• JÁ: „A co ráda papá Nikolka? Taky masíčko?“

• NIKOLKA: „Maso necu!“

• JÁ: „A co třeba chleba se sýrem?“

• NIKOLKA: „Necu!“

• JÁ: „A bonbón?“ Smála jsem se

• NIKOLKA: „Nikolka nemůže papat bonbón. Maminka to nemá ráda.“

• JÁ: Smích

Tato komunikace mě velmi pobavila. Přišlo mi velmi vtipné to, že holčička nejí bonbóny nebo je spíše odmítá, protože ví, že maminka to nemá ráda a zlobila by se.

V komunikaci jsem se nedopustila dle mého názoru žádných chyb. Na holčičku jsem mluvila zdrobnělinami, protože to je adekvátní jejímu věku. Na vyšší úrovni jsem komunikaci vést nemohla, protože by holčička nepochopila nějaká slova či slovní spojení. Sama totiž s komunikací začíná.

Snažila jsem se využívat mimiku a pracovala jsem s hlasem tak, aby komunikace pro Nikolku byla zajímavá a poutavá.

Komunikační situace č. 3 – Jak jsem se seznámila s novým člověkem

V neděli jsem byla opět v baru, kde chodím na brigádu. Byl to úplně normální den. Bylo málo lidí, tak jsem se učila do školy a poslouchala písničky. Najednou přišel jeden kluk a dal se se mnou do řeči.

• KLUK: „Dobrý den, slečno to tu máte pořád tak málo lidí?“ Tvářil se zaraženě.

• JÁ: „No, jak kdy. Někdy je plno že se nezastavím a někdy zase úplně prázdno. Dáte si něco?“ Usmála jsem se.

• KLUK: „Co se to učíte? Nějakou chemii?“

• JÁ: „Ne, matiku. Kéž by to byla chemie. Dáte si teda něco?“

• KLUK: „Ano, dám si kofolu.“ Začal se smát. Nejspíš mu došlo, že mi předtím neodpověděl.

• JÁ: „A nebudeme si tykat?“

• KLUK: „Jasně, proč ne. Já jsem Petr.“

• JÁ: „Kája, ahoj.“

• KLUK: „Co studuješ?“

• JÁ: „Pedák. Učitelství prvního stupně.“

• KLUK: „No jo. Učitelka.“

• JÁ: „Všechny nejsou stejné.“ Smála jsem se.

• KLUK: „Však já nic neříkám.

Myslím si, že jsem velmi dobře zvládla navázání nového kontaktu. Dobře jsem navázala na komunikaci a navrhla jsem Petrovi tykání. Nechtěla jsem čekat až to udělá on za mě, protože jsme byli zhruba stejně staří a tykání by měla nabídnout první žena. Cítila bych se potom trapně.