Seminarni-prace-profesni-denikZS

Závěr

Po listopadu 1989 výrazně stoupá význam praktických dovedností v jednání s lidmi a při jejich vedení. Ukazuje se, že profesní úspěch je podmíněn nejen odbornou kvalifikací a přípravou, ale také dovednostmi z oblasti jednání s lidmi a řízení pracovních skupin a týmů. Úspěch v životě i povolání je podmíněn nejen výší inteligenčního kvocientu, ale také úrovní tzv. kvocientu emoční inteligence. (Štěpaník, 2003)

S praktickým výcvikem dovedností jako je výcvik odhadů partnerů v jednání, intuice, empatie, tvorba prvního dojmu, rétorické a prezentační dovednosti, komunikační dovednosti, konflikty, jejich prevence a řešení a styly a techniky vedení lidí by se mělo začít nejpozději na vysoké škole. Významnou „cílovou skupinou“ jsou nesporně posluchači škol technických zaměření, jak uvádí Štěpaník ve své knize, ale dle mého názoru i studenti pedagogických fakult, který s lidmi komunikují prakticky neprodleně. Já jsem ráda, že na Ostravské univerzitě, kterou navštěvuji se těmto úkolům a problémům věnujeme nejen v hodinách profesní komunikace ale taky na přednáškách z jiných hodin. Myslím si, že mi to velmi pomohlo, a že se mé komunikační dovednosti posunuly alespoň o úroveň výše.

Mým cílem bylo se zlepšit hlavně v oblasti intonace a monotónnosti projevu. Dále jsem chtěla zapracovat na navazování očního kontaktu (vizika) a na komunikaci ve formálních situacích.

Dle mého názoru se moje komunikace nejvíce posunula v oblasti intonace řeči a z hlediska monotónního projevu. Bylo to jednak díky tomu, že celý semestr aktivně pracuji s dětmi na plaveckých tréninzích a také často komunikuji s cizími lidmi v baru, kde pracuji. Děti o hodně více zajímá můj výklad, i když se týká třeba jen techniky plaveckých způsobů, protože se na mě více usmívám a snažím se pracovat s hlasem.

Také už se tolik nestydím navazovat oční kontakt a při komunikaci s lidmi neuhýbám pohledem tolik, jako na začátku tohoto semestru. Sice s tím mívám ještě často problém, ale určitě jsem se i v této oblasti posunula kupředu alespoň o pár procent.

Největší výzvou pro mě bylo naučit se komunikovat ve formálních situacích. Jelikož jsem k tomu neměla dostatek příležitostí, nevím, na kolik se mé schopnosti posunuly. Nemůžu to pořádně zhodnotit na základě pár formálních situací, které jsem uvedla ve své seminární práci, ale určitě jsem se zlepšila v tom, že se rodičům a všem ostatním dívám při komunikaci do očí a dokážu se smysluplněji vyjádřit. Což je velký posun i ve formálních situacích. Hlavní je to, že už se nebojím komunikovat s rodiči mých žáků a dokážu ustát i drobné konflikty, které mezi námi vzniknou. Dříve bych jim spíše ustoupila, nebo nevěděla, jak jim mám argumentovat a teď už se nebojím je slušně i odmítnout.