Seminarni-prace-profesni-denikZS

• PŘÍTEL: „Ahoj, jak je to dlouho co jsme se neviděli?“ Usmíval se od ucha k uchu, až mi to přišlo děsivé

• JÁ: „No už to je díky bohu hodně dlouho.“ Chtěla jsem jít dál

• PŘÍTEL: „No je dobře, že jsme se konečně potkali.“

• JÁ: „No nemyslím si.“

• PŘÍTEL: „Jsem fakt rád, že tě zase vidím.“

• JÁ: „No bezva.“

• PŘÍTEL: „Co kdybychom někdy někam zašli? Hodně jsem se změnil.“

• JÁ: „Ne, díky.“

• PŘÍTEL: „No, to je škoda.“

• JÁ: „Tak se měj pěkně, čau.“

• PŘÍTEL: „Ahoj.“

Tato situace pro mě byla velmi nepříjemná a chtěla jsem z ní co nejrychleji utéct, protože jsem věděla, že mi bývalý přítel nemůže sdělit nic zajímavého. To je také důvod, proč jsem se mu chtěla vyhnout, ale nějak jsem to nestihla. Už dopředu jsem totiž věděla, že tento rozhovor nikam nepovede. A to hlavně díky tomu, že já jsem nechtěla, aby někam vedl.

Dopustila jsem se tedy základní chyby v komunikaci. Což je tzv. Haló efekt. Jen co jsem přítele zahlédla, věděla jsem, že mi nemůže říct nic zajímavého. Pokud bych ho nechala mluvit a zapojila se s ním do konverzace, možná by mi řekl něco zajímavého. Takto k tomu neměl ani prostor, protože já jsem měla vsugerované to, že mi nic zajímavého neřekne.

Také jsem s komunikantem nenavazovala oční kontakt, protože jsem o konverzaci s ním neměla vůbec zájem.

48. týden

Komunikační situace č. 1 –Ustála jsem konflikt

V pondělí jsem byla po odpoledne opět v baru. Vše běželo tak jako obvykle až na jednu situaci, kdy přišel pán, který svému dítěti objednal párek v rohlíku s kečupem.

• PÁN: „Prosím jeden párek v rohlíku s kečupem.“

• JÁ: „Dobře, hned to bude.“ Usmála jsem se

• JÁ: „Prosím, bude to 20Kč.“

• PÁN: „Slečno tohle je párek v rohlíku?“ Řekl mírně naštvaným hlasem

• JÁ: „A co by to bylo?“

• PÁN: „No, já teda vidím rozříznutý rohlík s párkem.“

• JÁ: „Omlouvám se, ale takto tady párek v rohlíku připravujeme.“

• PÁN: „Tak to jste měla odhadnout, že to není vhodné jídlo pro dítě.“

• JÁ: „Všechny děti to tu jedí a nikdo s tím neměl problém.“

• PÁN: „No, tak my se s tím poperem.“

Za chvíli jsem slyšela, jak se pán baví se svou dcerou.

• HOLČIČKA: „Oni tady nemají ten párkovač v rohlíku?“ Řekla udiveně

• PÁN: „No, neumí si ho koupit.“

• HOLČIČKA: „My ho ale doma máme.“

• PÁN: „Oni už ho mají všichni jen tady šetří.“ Chtěla jsem se přimíchat do rozhovoru, protože si nemyslím, že to mají všichni doma. Nakonec jsem se překonala a dělala jsem, že rozhovor neslyším.

• HOLČIČKA: „Moje maminka dělá lepší párek.“

• PÁN: „Já vím. Záleží totiž i na tom, co je to za párek.“

Jednalo se o neřízený rozhovor. Pán mi kladl hodně rozvíjejících a zavádějících otázek. V této situaci se jednalo o interpersonální konflikt. Z hlediska charakteristiky konfliktu bych jej zařadila mezi konflikty názorů.