Seminarni-prace-profesni-denikZS
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
HOLČIČKA: „Kájo, půjdeme dneska na konci plavání na tobogán?“ Dívala se se smutnýma očima.
JÁ: „No, uvidíme, kolik nám zbyde času“ Odpověděla jsem a mírně jsem se zasekla, protože mi až teď došlo, že mě oslovila křestním jménem.
HOLČIČKA: „Ale minule jsi nám to slíbila“ Řekla trochu naštvaně.
JÁ: „Ano, já vím, ale máme málo času a první se musíme naučit trochu plavat a poté si až hrát. Vždyť i při tom plavání ve vodě hrajeme různé hry nebo ne?“ Usmívala jsem se.
HOLČIČKA: „Dobře, ale my chceme na tobogán.“
JÁ: „Domluvím se s druhou paní trenérkou a možná na ten tobogán půjdeme.“
Já jsem v této situaci hrála získanou sociální roli trenérky a holčička žákyně. Měla jsem tudíž vyšší sociální postavení a holčičku jsem měla možná upozornit, že paní učitelce ve škole a na tréningu se netyká, ale vyká. Tímto mi klesla u dětí podle mě hodně autorita.
V tomto případě může nastat tzv. dvojznačnost role, kdy by někdo mohl polemizovat o tom, že děti na tréningu nejsou ve škole, nýbrž ve sportovní zájmové aktivitě a můžou svému vedoucímu tykat. Já si ale myslím, že tykání zde nepatří, jelikož se jedná o děti 1. stupně ZŠ.
Pro příště bych si měla vytyčit jasnější hranice a objasnit dětem, kdy je vhodné vedoucímu či učiteli tykat a kdy je možné vykat. Poté se s nimi domluvit buď na tykání či vykání.
Komunikační situace č.2 – Nikdy nechodím pozdě!
V pátek jsem měla sraz se svým nejlepším kamarádem, a velmi mě naštvalo to, že za spoustu let, co se spolu bavíme neví, že já nikdy nechodím pozdě.
PETR: „Jsem skutečně rád, že si přišla včas!“ řekl s neskrývaným výsměchem.
JÁ: „A já snad někdy chodím pozdě? Většinou chodím ještě dřív.“ Řekla jsem mírně naštvaně.
PETR: „Však Si dělám srandu, ne? Nemusíš se hnedka naštvat.“
JÁ: „No ale řekl si to takovým blbým tónem, že to vyznělo tak, jakože já nikdy nechodím včas a teď se mi to výjimečně povedlo.“
PETR: „Řekl jsem to normálně. Nevím, co ti zas je.“ Začal se smát.
JÁ: „Tak dobře, ale dávej si na to pozor.“
PETR: „Ty tomu nějak rozumíš ne?“
JÁ: „Ani ne, ale prostě to z přízvuku jde poznat, jak to myslíš tu větu.“
PETR: „Dobře paní učitelko!!!“ Smál se.
JÁ: „Chceš mě ještě více naštvat?“ Smála jsem se.
V této komunikaci jsem hned poznala, že Petr řekl tu úvodní větu vážně tak ironicky a s výsměchem, že to vyznělo tak, jako bych vždycky chodila pozdě. A to se mě dotklo, protože já jsem všude většinou s předstihem.
Trochu jsem v této situaci neuhlídala své emoce a byla na Petra hnedka nepříjemná. To bych si např. při komunikaci s rodičem nemohla dovolit. Na druhou stranu je jasné že, věta, která je složena ze stejných slov může mít úplně jiný obsah. Hodně záleží na tom, jak tuto větu člověk vysloví.