Seminarni-prace-profesni-denikZS

V úterý jsem potkala svého dobrého kamaráda z internátu, kterého jsem dlouho neviděla, proto jsme se dali hned do řeči.

• KAMARÁD: „Jéé ahoj Káji, jak se teď máš?“ Vypadal že je velmi rád, že jsme se potkali.

• JÁ: „Jo super a co ty? Co teď děláš?“

• KAMARÁD: „Já pracuju z Prostějově na tenisových kurtech.“ Podle mého tu práci moc rád nemá, nevypadal nějak šťastně když to říkal.

• JÁ: „Aha no já jsem teď na výšce a zatím si nemůžu stěžovat.“ Usmála jsem se.

• KAMARÁD: „A pokračuješ v pedagogickém oboru?“

• JÁ: „Jojo, studuju učitelství 1. stupně.“ Smála jsem se.

• KAMARÁD: „Tady v Olomouci?“ Vypadal zvídavě.

• JÁ: „Ne, v Ostravě, mám to přece jen blíž.“

• KAMARÁD: „Takže to máš na 3 roky a dojíždíš každý den jo?“

• JÁ: „Ne, je to přímo magisterský obor a jo dojíždím. Je to pro mě lepší“ Smála jsem se.

• KAMARÁD: „Aha, aha, tak se měj Káji, já už musím jít.“

• JÁ: „Jo, ahoj.“

Byla jsem velmi ráda, že jsem ho po tak dlouhé době potkala a že jsme si řekli, jak se máme atd. Nevím, zda jsem nedržela svou neverbální komunikaci zkrátka a nesnažila jsem se zabránit neverbálním projevům. Asi jsem se styděla dát více najevo, jak moc ráda ho vidím.

Jako učitelka na 1. stupni bych měla být k dětem určitě otevřená a neměla bych skrývat své emoce. Děti potřebují cítit, že se na mě můžou s čímkoli obrátit, a že ve mně mají oporu. Když to ze mě neucítí, nikdy mi nebudou důvěřovat. Proto není dobré skrývat své neverbální projevy ať už mimiku či gestiku. Ostatní lidé potřebují zkoumat naše neverbální projevy a když je někdo nedělá a brání se jim, připadá to našemu protějšku zvláštní.

Komunikační situace č. 3 – Stále nemám výplatu

Ve čtvrtek 26.10, mě můj šéf vezl ke škole, protože mi nenavazuje žádný spoj a jen tak mimo řečí se zmínil o tom, že už je 26. a celý náš tým trenérů nemá výplatu na účtu a začal vysvětlovat, kde se stala chyba.

• ŠÉF: „Káji prosím tě, já vím že mají výplaty trochu zpoždění, ale budou buď zítra nebo nejpozději v pondělí.“

• JÁ: „Jo, dobře v pohodě, nic se neděje.“ V duchu jsem si myslela, že to beztak nemá z čeho platit.

• ŠÉF: „No, jako né že bych neměl, ale mám teď hodně papírování, tak jsem se k tomu ještě nedostal.

• JÁ: „Dobře, však já na to zatím nespěchám.“

• ŠÉF: „Výborně, já se teda moc omlouvám za zpoždění.“

Z miminky šéfa jsem vůbec nedokázala poznat zda skrývá to, že nemá peníze nebo se k vyplacení výplat ještě opravdu nedostal. Na první pohled vypadá velmi sympaticky, ale ve skutečnosti to bude trochu jinak a bude se snažit své špatné vlastnosti, a hlavně úmysly skrývat. Těžko říct, co sleduje tím, že výplaty opakovaně zasílá později a vymlouvá se na papírování.

Velký problém byl v tom, že jsme jeli v autě, tudíž jsem se mu nemohla dívat do očí a nemohla jsem sledovat projevy neverbální komunikace, a to hlavně viziky. Podle očí bych za jisté poznala, zda opravdu nemá čas, nebo se z neznámého důvodu snaží výplaty oddálit. Z pohledu proxemiky jsme byli na hranici intimní a osobní zóny. Přece jen jsme seděli v autě na sedadle řidiče a spolujezdce.