Seminarni-prace-profesni-denikZS

Komunikační situace č.3 – Přítel se bojí jehel, ale šel darovat krev

V neděli mi můj přítel vyprávěl o tom, jak byl tento týden na své první darování krve. Věděla jsem, že se tam chystá, ale ve skutečnosti jsem mu vůbec nevěřila, protože se strašně bojí jehel. Nakonec se teda asi vážně překonal, protože tam opravdu došel.

Vyprávěl mi, jak to probíhalo a já jsem měla pocit, že má snad druhé Vánoce.

• PŘÍTEL: „Ve středu jsem byl na to darování krve a vůbec to nebylo tak strašné, jak jsem si myslel.“ Tvářil se jako nejchytřejší na světě.

• JÁ: „Vážně? A bolelo to?“ Zajímala jsem se.

• PŘÍTEL: „No na to, že ta jehla byla široká zhruba jako tuha do propisky tak kupodivu ani ne. Jakmile to napíchla, necítil jsem vůbec nic.“ Usmál se.

• JÁ: „Nechceš si už sundat tu náplast a ten obvaz z ruky?“ Myslela jsem si, že už to má úplně zbytečně.

• PŘÍTEL: „Ono to ale nejde. Vytrhal bych si všechny chlupy na ruce“ Smál se.

• JÁ: „No jo, chlapi…chudáčci malí.“ Začala jsem se smát.

Tato konverzace mě přesvědčila o tom, jak jsou někteří chlapi opravdu dětinští. Připomnělo mi to mě, jak jsem byla malá a nikdy jsem po odběru krve nechtěla sundat náplast, protože to hodně bolelo.

Kdyby to nebyl můj přítel asi s ním více soucítím, ale v tomto případě mě to spíš rozesmálo, že o odběru krve mluví jako o Vánocích.

41. týden

Komunikační situace č.1 – Nikdy cizím lidem neříkej, co tě zajímá!

V pondělí jsem jako vždy, byla na plaveckém bazéně v baru, kde dělám obsluhu, když zrovna netrénuji děti nebo nejsem ve škole. Byla to směna jako každá jiná, dokud nepřišel postarší pán a nedal se semnou do řeči.

• PÁN: „Slečno, vy už jste tady někdy pracovala že?“ říkal s velmi vážným výrazem ve tváři.

• JÁ: „Ne, pracuji tady od září, ale trénuju děti na bazéně.“ Usmála jsem se.

• PÁN: „A co studujete?“

• JÁ: „Pedagogickou fakultu, učitelství 1.stupně.“

• PÁN: „A jakou budete mít aprobaci?“

• JÁ: „No, my máme tu nevýhodu, že učíme všechno.“ Smála jsem se.

• PÁN: „A co vás zajímá?“ Pořád se mě vyptával s tím vážným výrazem.

• JÁ: „Hudba a Český jazyk!“ Začínala jsem být nervózní, protože jsem nechtěla ať mě dále zpovídá.

• PÁN: „Pusťte tady v té televizi internet, ukážu vám nějaké dobré zpěváky. Víte, já nemám rád ty české. Mám rád zahraniční.“

• JÁ: „Do té televize neumím pustit internet.“ Odpověděla jsem s vynuceným úsměvem.

• PÁN: „Určitě to jde!“

• JÁ: „Možná to jde, ale nikdy jsem to nedělala, nebudu to zkoušet.“

V tuto chvíli jsme ukončili rozhovor a já jsem si myslela, že už snad dopije svůj čaj, zaplatí a půjde domů. Velmi jsem se však mýlila. Pán si všimnul, že mám za barem notebook, jde za mnou a opět se semnou dá do řeči.

• PÁN: „Dejte si tam youtube.com a vyhledejte si AironMaiden“ vše hláskoval, tak jak seto píše.

• JÁ: „Dobře…ano tuhle písničku znám.“ Nebyla jsem ráda, že pán stojí v mé blízkosti, protože zapáchal.

• PÁN: „Pustě si tam ještě to…to…to…to…to…“ vyjmenoval asi 10 interpretů, které jsem si musela poslechnout.