Seminarni-prace-profesni-denikZS

• JÁ: „Paní *** tady ale nemůžete být takto oblečená. Navíc vám bude hrozné horko.“

• MAMINKA: „Mě to ale nevadí a můžu si chodit oblečená, jak chci.“

• JÁ: „Dobře, dělejte, jak myslíte.“

Z tohoto rozhovoru jsem byla taková nesvá a vážně jsem se bála, co maminka ještě vymyslí. Nechtěla jsem s ní už navazovat další kontakt, což bych ale měla. Z pohledu pedagoga jsem se zachovala nesprávně. Nedokázala jsem mamince v klidu vysvětlit, že toto není vhodné oblečení do prostorů krytého bazénu a raději jsem komunikační situaci vzdala a utekla jsem. Což bylo nepedagogické.

Na druhou stranu jsem celou situaci vyřešila v klidu a bez zbytečných konfliktů. Příště bych se měla zaměřit na dokončení situace a jako pedagog si stát za svým a neustupovat.

Z pohledu neverbální komunikace jsem se podle mě nedopustila velkých chyb. Navazovala jsem s maminkou oční kontakt a byly jsme v dostatečné vzdálenosti od sebe, abychom si nenarušovaly osobní zónu. V této situaci by to asi nebylo příjemné pro žádnou z nás.

Komunikační situace č.3 – Slečna nás upozornila na malé zloděje

V úterý jsem šla s mojí kamarádkou na vlakové nádraží a jako vždy jsme si šly do pekárny koupit něco na svačinu. Stojíme ve frontě na naše oblíbené Fornetti, když se k nám otočí taková mladá slečna a snaží se nás varovat.

• SLEČNA: „Holky, dávejte si pozor, kolem nádraží pobíhají takoví dva malí kluci a kradou lidem věci.“ Vypadala velmi zděšeně. Myslím si, že kluci se zrovna jí pokusili něco ukrást.

• KAMARÁDKA: „Jo nějací dva běželi kolem nás, jak jsme přicházeli. Nebyli to oni?“

• JÁ: „Já nevím sem si nikoho asi nevšimla.“

• KAMARÁDKA: „Vždyť proběhli přímo kolem tebe.“

• JÁ: „Vážně? Asi jsem si vážně nevšimla, ale tak kabelku mám zaplou a v kapsách jsem nic neměla.“ Zděsila jsem se, že mi mohli něco vzít.“

• KAMARÁDKA: „Oni potom běželi tam někam nahoru.“

• JÁ: „Ale vždyť chodím teď na kurz sebeobrany. Bych nás ochránila.“ Začala jsem se smát. Snažla jsem se trošku totiž uvolnit situaci a napětí.

• KAMARÁDKA: „No jo, ale běželi rychle. Jednoho bych třeba chytla on by ten tvůj mobil něco hodil druhemu a ten by zdrhl.“

• JÁ: „Můžeme být rády, že se nám nic neztratilo.“

• KAMARÁDKA: „Jo to je pravda.“ Začaly jsme se obě smát.

V komunikační situaci jsem se snažila skrývat to, že jsem se lekla, že by nám kluci mohli něco ukrást. Bylo to poznat asi jen z toho že jsem si v ten moment chytla kabelku a pevně jsem ji držela před sebou.

Nevím, zda kamarádka pochopila dobře to, jak jsem se snažila uvolnit napětí a řekla jsem, že chodím na sebeobranu a že bych ji ubránila. Je úplně jasné že nejsem žádný profík, ale snažila jsem se uvolnit napětí a nedošlo mi, že kamarádka to nemusí vůbec pochopit.

Na druhou stranu jsem komunikaci zvládla dobře, protože to do jisté míry byla stresová situace a nezačala jsem panikařit, i když jsem se ve skutečnosti bála.