Majkus Z. (2007) Obecná Zoologie

vzniknou  jedinci dceřinní a mateřský jedinec tak zaniká 

-  gemiparie (pučení) je proces kdy na mateřském jedinci vyrůstají shluky buněk 

(pupeny), které se od mateřského těla později oddělí. Mateřský jedinec si tak 
zachovává svou individualitu.  

Fisiparie (dělení) 
Vyskytuje se hlavně u žahavců, ploštěnců a kroužkovců, tedy u živočichů, kteří 
mají velkou schopnost reparační regenerace (reparační regenerace je schopnost 
nahrazovat ztracené části těla). U dceřiných jedinců jsou chybějící části těla znovu 
vytvořeny, regenerovány. Dělení může být buď  podélné (koráloví polypi) nebo 
příčné (příčné dělení polypových stádií medúzovců). 
Regenerace má dvojí průběh : 

- 51 - 

-  paratomie   je proces kdy k přestavbě (regeneraci)  může dojít ještě  před 

rozdělením jedince v tzv. rozdělovací (blastogenní) zóně, např. u ploštěnek.  

-  architomie, k přestavbě tkání dochází dodatečně až po rozdělení (kroužkovci)  
 
Rodozměna (metageneze) 
Za zvláštní případ paratomie je možno považovat strobilaci polypového stádia 
medúzovců (scyphistoma), kdy postupným příčným dělením na ústním konci těla 
vzniká  řetěz jedinců s chapadly (stádium strobily). Svrchní jedinci se postupně 
oddělují a volně plovou a dozrávají v medúzky (efyry), z nichž se vyvíjejí dospělé 
medúzy, které se pak rozmnožují pohlavně. Z oplozených vajíček se líhne larva 
(planula), která přisedá ke dnu a změní se ve stádium polypa (scyfistoma). Celý 
cyklus metageneze (rodozměny) se stále opakuje.    
 
Pučení (gemiparie)může být:  ƒ  vnější (gematio) 
ƒ  vnitřní (gemulatio) s tvorbou vnitřních pupenů (gemulí) 
 
Obecným znakem pučení 
je skutečnost, že mateřský jedinec si zachovává celistvost a nový jedinec se vyvíjí 
jen na úkor malé částí jeho buněk. Pupeny mohou vzniknout ze všech 
zárodečných listů. Pupeny vznikají namnožením buněk, růstovými pochody, 
přetvářením mateřských somatických tkání  většinou na povrchu (někdy však i 
uvnitř těla) mateřského jedince.  Pupeny mohou vznikat buď na kterémkoliv místě 
těla nebo na zvláštních, k tomu určených výběžcích  (stolonech), pak se jedná o 
stoloniální pučení.    
 
Vnější pučení (gematio) 
U sladkovodních nezmarů vznikají noví jedinci pučením tak, že na určitých 
místech mateřského jedince vyrůstají v určitém pořadí pupeny (nejčastěji jsou 
seřazeny  ve spirále) lišící se stářím, které dorůstají v nové jednice a osamostatňují 
se.  Nejstarší bývají v oblasti nožního disku, nejmladší  jsou v blízkosti ústního 
otvoru. Za příznivých podmínek (dostatečná výživa a příznivá teplota) může u 
jednoho nezmara druhu Pelmatohydra oligactis vyrůstat současně až 8 pupenů  a 
za 1 měsíc tak může vzniknout až 20 nových jedinců. U polypovců mohou pupeny 
vyrůstat na manubriu nebo na okrajích klobouků  medúz. 
Trvalé kolonie vznikají při pučení trubýšů (Siphonophora) a někdy také u 
korálnatců (Anthozoa). Dceřiné pupeny vznikají na šlahounovitých výběžcích  
(stolonech), kterými jsou všechna individua spojena.  
Složité je pučení u pláštěnců (Urochordata) především u salp, u kterých se také 
vyskytuje stoloniální pučení. Na konci mateřského jedince vzniká výběžek (stolo 
prolifer) na kterém pučí  řetěz jedinců dceřiných  (blastozooidů).  Ti  se    později 
buď oddělují nebo zůstávají spojeni a vytvářejí kolonie. 
V koloniích  některých žahavců, mechovek i pláštěnců dochází k tvarovému i 
funkčnímu rozlišení různých  členů kolonie, projevuje se u nich výrazný tzv. 
polymorfismus  (různotvárnost). Z pupenů se mohou diferencovat funkčně i 
morfologicky odlišné formy jedinců, kteří pak vykonávají určité specifické funkce 
ve prospěch celku, obdobně jako orgány vyšších mnohobuněčných živočichů. 
Jejich individualita je potlačena, za organismus vyššího řádu je třeba považovat