Majkus Z. (2007) Obecná Zoologie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
neurální trubice vzniká současně s chordou
Vznik trubicovité nervové soustavy obratlovců
U obratlovců se na dorzální straně embrya začíná zřetelně diferencovat protáhlý
pruh ektodermu (neuroderm), který se zanořuje pod úroveň okolního povrchu
zárodku, z něhož se bude vyvíjet epidermis. Tento pruh se nazývá neurální
ploténka. Neurální ploténka je po stranách lemována okraji epidermálního epitelu,
který posléze ploténku překryje. Ploténka se pod povrchem svine do podoby
trubice (označované jako neurální trubice), která se v přední části diferencuje ve
3 mozkové váčky (prosencephalon, mesencephalon a rhombencephalon). Z těch
postupně vznikne 5 dílný mozek a z provazcovité části hřbetní mícha. Proces
formování neurální trubice se označuje jako neurulacea embryonální stadium,
během něhož se zakládá neurální ploténka se nazývá neurula.
- 78 -
Neurální trubice je zpočátku na obou koncích otevřena neuropory a na svém
předním konci spojena s vnějším prostředím. Neurální trubice nedosahuje až na
zadní konec těla, její zadní konec se proto brzy uzavře. Přední neuroporus se
uzavírá až později.
Poté, co se neurální trubice kompletně uzavře a co se nad ní uzavřou i obě
epidermální řasy, se v prostoru mezi neurální trubicí a povrchovým
ektodermálním epitelem nachází určité množství volných buněk, které mají původ
v okrajích neurální ploténky. Tato buněčná masa se nazývá neurální lišta.
- 79 -
Tab. 1 Embryonální původ orgánových soustav obratlovců
- 80 -
Tab.1 Embryonální původ orgánových soustav obratlovců (pokračování)
- 81 -
Tab. 2 Enbryonální původ orgánových soustav bezobratlých
- 82 -
Morfogeneze je etapa embryogeneze odpovídající procesům, které způsobují
změny tvaru vyvíjejícího se embrya.
Embryonální vývin mnohobuněčných zahrnuje tato stádia
buněčnou proliferaci, opakovaná buněčná dělení (řízení podle typu buněk)
determinaci buněk, to je proces, který určí buňce její příslušný osud. Buňka
je determinovaná když po přenesení do jiného prostředí nemění svůj osud
buněčnou diferenciaci, která se realizuje se v prostorovém pořádku.
Determinace buňky
Buňka, která se stává determinovanou (naprogramovanou) ke sledování určité
dráhy (bývá ukončena přídomkem – blast, např. erytroblast, neuroblast atd.) je
buňka, která si může udržet schopnost buněčného dělení. Pak se jedná o základní
buňku buněčného klonu, jehož členové jsou předurčeni tvořit buňky stejného typu.
Po sérií buněčných dělení deriváty těchto základních buněk se podrobují
terminální determinaci, získávají specifickou molekulární výbavu, formu i funkci,
ztrácejí však proliferační schopnost a označují se jako – cyty (erytrocyty,
neurocyty atd.).
Diferenciace buňkyje výsledkem exprese specifického genového produktu,
morfologie atd, charakteristické pro určitý osud buňky (např. aktin, myosin pro
svalové buňky).
Vývoj každé buňky začíná pluripotentní základní buňkou (oplozeným vajíčkem),
která je schopna dělení a dává vznik různým buněčným typům. Pluripotentní
buňka může prodělat několik takových hierarchických cyklů determinací a
odpovědí než dosáhne konečného, determinovaného (unipotentního) stavu.
Lidské tělo tvoří více než 200 typů různých diferencovaných buněk, ty vznikají
postupnými kroky determinace a diferenciace. Organogeneze u člověka prakticky
končí v embryonálním období (do konce 8. týdne). V období fetálním orgány
rostou, vyvíjejí se a začínají fungovat.