Občanský průkaz

8. kapitola

Pár dní na to mu Rusňák dal pokoj. Dny šly jeden za druhým, nic zvláštního se nedělo. Stále jen pili alkohol, shodli se, že se snad jednoho dne upijí ke smrti. Zrovna jednou vyšel Petr z hospody s Medvědem a Popelkou, a ozvalo se:

„Máš?“ „Do prdele, nemám…!“ zanaříkal sem a už sme si zase vykračovali.

Šli, když se Rusňák najednou zastavil a odskočil si do křoví, Petr couval a narazil do někoho. Byl to pomocný strážník VB, chtěl po něm občanku, Petr mu ji ukázat nechtěl, když ho už napadl, vylezl z křoví Rusňák, který ho napomenul, on nechal Petra být.

„Ten kokot mi poškrábal krk, ty vole!“ řek sem. Rotný Rusňák velkoryse přešel toho vola, a když se pořádně rozhlíd, tak mi povídá: „Sou to blbci, ale co můžeme my dělat, když nám je furt cpou?“

Nakonec Petra pustil domů, ten druhý den přišel na stanici a nahlásil ztrátu občanky, dostal pokutu a náhradní papír. Týden poté, co dostal novou, našel tu svojí starou zapadlou za pračkou.

2. Intermezzo

Jednou šli Petr, Venca a Medvěd z hospody a Medvěd chytl pajtlováka, že zahučel přímo pod auto. Blízko byli policajti, kteří přijeli, ale Medvěd zpod auta zařval: „Je to dobrý! Nic neteče!“

9. kapitola

Martina znal Petr hodně dlouho a považoval ho za velkou výjimku. Vadili mu lidi, co se motali kolem divadelního kroužku, což Martin dělal. Nebo, že si pořád půjčoval nějaké knihy, což Martin také dělal.

10. kapitola

Poslední vzpomínka na Rusňáka byla na Silvestra v roce 1967, když ráno Petr přemýšlel, co bude dělat, zazvonil zvonek. Máma otevřela a zavolal Petra, ve dveřích stál Rusňák, který řekl:

„Přišel jsem ti jen popřát všechno nejlepší do nového roku…!“ Máma stála za ním a vypadalo to, že každou vteřinu omdlí. Modrý oči si mě chvíli prohlížely. Pak mi pokynul na rozloučenou a odešel. Svalil sem se zpátky do peřin. „Co to bylo?“ Ptala se mě šokovaná matka. „Strašidlo…“ řek sem jí, „moje soukromý strašidlo.“

11. kapitola

Na střední školu šel každý jinam. Medvěd šel na střední výtvarnou, Petr na knihovnickou, Popelka do učení a Aleš na gympl a přestěhoval se na Letnou. Jezdili do hospody Špejchar se zahrádkou, která stála na hranicích Prahy 6 a Prahy 7.

3. Intermezzo

Zhruba za rok opustil Petr knihovnickou školu.

12. kapitola

Venca se dostal do velkého průšvihu. Přijela k nim na návštěvu teta, která u nich nakonec zůstala skoro čtrnáct dní. Vencův táta měl doma sbírku velmi starých mincí. V kolekci byla zlatá stokoruna s portrétem Franze Josefa I. z roku 1908. Jednou tu minci Venca vzal ukázat kamarádům, jenže se ztratila i celá sbírka. Jeho otec mu řekl, že pokud mu neřekne, kde to je zavolá policii. Jelikož Venca nemohl říct, že nic neví o té sbírce jen o té jedné nejvzácnější minci, kterou si půjčil, tak mu nic neřekl. Táta skutečně zavolal policii, ta ho i odvezla k výslechu. Poté se vrátil domů, a protože cítil křivdu od táty, řekl si, že se mu pomstí, že mu tu minci nikdy nevrátí. Odešel z domu a spal, kde se zrovna dalo. Matka za ním chodila a říkala mu:
„Venoušku, promiň! Venoušku odpusť! Volali z Havlíčkova Brodu z blázince, že se tetička dočista pomátla. Představ si, Venoušku, že ji zadržela policie, jak rozdává ty tatínkovy zlatý mince lidem na ulici, a prej jim všem říkala: To máte za to, že jste byli za války u partyzánů!“