Občanský průkaz

18. kapitola

Charliem v roce 1969 v srpnu přemýšlel, kde má vzít peníze na středněvelký mejdan, který plánuje, protože mu bude osmnáct, dlužil, kde se podíval. Procházel Revoluční a nakonec šel do parku, kde narazil na Olina, který byl také bez peněz. Chtěli jít do hospody, jenže cestou bylo vidět, jak se policajti handrkují s lidmi, kteří se shromažďují v hloučcích. Lidé demonstrovali a policajti je mlátili, kde mohli. Když všechno utichlo, tak slezli ze střechy, kde se schovávali, a šli domů.

19. kapitola

Druhý den vyzvedl Charlie Olina a šli na Václavák opět demonstrovat. Policajti se přes noc připravili, auta byla zabezpečená proti kamenům, které na ně házeli a všude byli kamery, policajti si to všechno natáčeli. Charlie měl s sebou matky, které házeli, večer zase skončili na střeše, kde vyčkávali.

20. kapitola

Nejvíce lidí se sešlo právě 21. srpna 1969 na Václaváku. Policajti se snažili narvat lidi do Revoluční a to se jim podařilo. Pořád se ozývalo od policistů: „Rozejděte se!“ a z druhé strany „Gestapo!“ Policajti cpali lidi do karos hlava nehlava, štěkot policejních psů nijak nepřidával. Olin s Charliem stále čekali, až se to uklidní a budou moct slézt dolů se střechy. Po hodině tak učinili, šli do Revoluční, kde narazili na skupinku milicionářů, kteří pokuřovali. Charlie zalovil cigaretu a poprosil o zapálení, Olin stál stranou, což bylo jeho štěstí. Charlie se otočil na odchod a dostal ráno pažbou, praštil sebou o chodník. Charlie ze sebe vysoukal, že tam bydlí, tak ho milicionář dovedl k dalším dvaceti lidí, kteří stáli s rukama nad hlavou u zdi. Po chvíli chtěli, aby Charlie ukázal dlaně, ten nechápavě ukázal, když viděli, že jsou černé, začali řvát, že on házel ty matky a pak začali všechny kontrolovat a ten, kdo měl ruce černé, dostal přes ně obuškem. Donutili lidi, aby udělali dvoustupy, a museli pochodovat.

21. kapitola

Charlie to měl domů pár metrů, stačilo, kdyby se šikovně urval a pak by jim utekl. Jenže to nebylo možné, celá ulice byla obklíčená policajty. Občas si někoho vytáhli na výslech, ze kterého byly slyšet jenom křiky bolestí. Přišla řada i na Charlieho, vtáhli ho do místnosti, ostříhali mu jeho kudrnaté vlasy, donutili ho něco podepsat a strčili ho vedle do tělocvičny, kde už bylo plno lidí po výslechu a během noci tam dováděli další. Nedalo se tam dýchat, jeden anglický hlas se tam stále ozývat, který žádal o otevření okna. Když ho policajti zaslechli, hnali se k němu, přestali ho bít až potom, co zůstal ležet na podlaze bez hnutí. Ráno přišli policajti, vyvolávali jména, když přišel na řadu Charlie, tak prošel ven, kde čekal autobus, k tomu autobusu vedla cesta, na které bylo nejméně dvacet policistů připravených s obušky, bít hlava nehlava. Charlie se rozběhl a minimálně polovina z nich jen promáchla, u autobusu ho zastavil jeden a řekl: