Občanský průkaz

13. kapitola

Chlapci zrovna řešili modrou knížku, aby nemuseli na vojnu. Alešův kamarád z Letné Pepa Štajner, to udělal tak, že si vzal knihu Ferdu mravence, do které se začetl, a když ho sestřička volala, tak neslyšel. A tak dostal tu malou modrou knížku. Nebo Franta Szeketés, který toho věděl o epilepsii více, než kdo jiný, nakonec mu to nejspíš také vyšlo. Nejjednodušeji to provedl Venca Strach, řekl doktorovi:
„A hergot, já nechci na vojnu! A doktor zašvidral do obálky, kterou mu Venca podal a zamumlal jen: Nějak to snad uděláme…“ A bylo to.

14. kapitola

Charlie bydlel v Beneditské, ale jezdil za chlapci do Dejvic často, protože se kamarádil s Míťou, který se kamarádil s chlapci. Charlie vypadal jako vesnická mánička. Na rozdíl od ostatních říkal, že vojna se dá přežít, že to jsou jen dva roky. Zajímavé bylo to, že Charlie byl pravý opak Míti, on jediný z nich mluvil spisovně, psal eseje o umění, některé měli třeba padesát stran.

„Myslím, ale nevím to přesně, že Míťa byl křehkej schizofrenik, ne eště úplně jetej, ale už na tý nebo možná že za tou tenounkou hranou normálního a ulítlýho.“

Každá jeho esej byla v úhledné vazbě, kterou si sám dělal.

Míťa se rozhodl, že se vojně vyhne za každou cenu. Těžko říct, kdo mu to poradil, ale jednou v zimě si napustil plnou vanu horké vody, potom z ní vylezl a šel ven na mráz vyválet se ve sněhu. Nikdo neví, jak dlouho tam ležel, ale jisté je to, že se odsoudil ke smrti. Charlie pár dnů na to přišel, že to s Míťou vypadá na umření, že má obě ledviny zlikvidované, že čeká na dárce.

Petr se vojně vyhnul tak, že zašel ke psychiatrovi a řekl, že má divný myšlenky na sebevraždu, pár měsíců byl na psychiatrii, ale na vojnu nešel.

15. kapitola

Martin se vojně nevyhnul, ani pro to moc nedělal, jen spoléhal na svůj platfus. Nakonec ho odvedli.

Martin chodil mezi chlapce se svými kamarádi z vysoké školy, kteří v té době byli největší ochlastové, které Petr znal.

„V jedný ruce zelenou a v druhý griotku a takhle si to naráz nalejvali do krku. Říkali tomu „Vítr do plachet“ a můžu vám říct, že občas je to zaneslo hodně daleko na neklidný moře…“

Jednou jeli chlapci navštívit Martina na vojnu, a strašně se opili, když se pak vrátil z vojny, odstěhoval se od otce a oženil se, ale už mezi ně moc nechodil.

16. kapitola

V roce 1968 se policajti chovali skoro lidsky. Krátce po 21. srpnu nosili trikolory a stali se z nich skoro s chlapci kamarády. Policajtům se měli dávat identifikační čísla, aby se lidi na ně mohli stěžovat. Tak chodili chlapci a pokřikovali po nich, kde je mají. Také do prvomájového průvodu se zapojili české hippies.

17. kapitola

Aleše zbili Rusové jako první na Halštýnském náměstí. Aleš tam byl se svým kamarádem Felixem, který si to fotil, a když Rusové po něm chtěli film, začali se s ním strkat, Aleš mu šel pomoct a nakonec ho zbili. Felixe dovlekli do sklepa a tam ho ještě víc tloukli.