Zápisky - Aristotelés, Etika Níkomachova (2020_21)

Aristotelés také zmiňuje život výdělečný, který je zaměření na bohatství. Bohatství (peníze) jsou užitečné pro něco jiného, tedy nemohou být nejvyšším dobrem.

Aristotelés rozlišuje mezi nejvyšším cílem a dílčích cílů. Dle něj se tedy život skládá ze spousty dílčích cílů, které jsou prostředky k získání nejvyššího cíle = blaženosti. Tento celek ovšem nikdy není přítomný v jednu chvíli.

Co můžeme nazvat šťastným životem? Celek vytvoří smrt, ale člověk nemůže být šťastný po smrti. Toto zjistíme, podíváme-li se na to, co je dílo člověk. Aristotelés předpokládá, že stejně jako truhlář a lékař, má i člověk své dílo či úkol. Pokládá za absurdní, že by člověk mohl být zrozen k nečinnosti.

Pro Aristotela není důležité tělo, to se má starat duši. Je tedy důležitý úkol duše a ne těla. Pro člověka je jedinečné používání rozumu. Nejde ovšem jen o to, mít potenciál, ale také ho uskutečňovat. Kromě toho, i zločinci používají „rozum“, ale existuje měřítko, dle kterého rozlišujeme, jak je naše používání rozumu dobré. Není ovšem ideál používání rozumu, je ale důležité používat ho dobře, vzhledem k situaci, k člověku atd.

Činnost duše na základě ctnosti.

Jde o činnosti duše na základě ctnosti konzistentně. Jeden den či krátký čas člověka ctnostným a šťastným nedělá. Pro Aristotela totiž není štěstí pocitem, nýbrž dlouhodobým stavem existence.

9. 3. 2021

Druhá kniha Etiky Níkomachovy

Mravní ctnost v nás nevzniká přirozeně. Všichni ovšem máme přirozenou schopnost buďto nabýt ctnosti nebo špatnosti. Ctnosti dosahujeme prostřednictvím zvyku (ethos).

Činnost či jednání utváří určitý trvalý stav (habitus). Kvalita činnosti ovlivňuje kvalitu habitu. Člověk, dle Aristotela může být ctnostný jen díky praxi, ne racionálním zkoumáním. Tato praxe / jednání musí být konzistentní. Tím získáváme určitý charakter, zároveň ale často jednáme dle svého charakteru (u Aristotela diskutabilní myšlenka).

Charakter se postupem času stává naší druhou přirozeností.

16. 3. 2021

Opakované činnosti utvářejí zvyk.

Jestli jsme dobří nebo špatní nezáleží na tom, jak se narodíme, ale k čemu jsme vychováváni.

Ctnost není vědění, co je ctnost, nýbrž ctnostné chování / jednání.

To, jak jednáme je důležité pro to, jací budeme a jací budeme je důležité pro dosáhnutí štěstí.

Máme se řídit uvažujícím rozumem.

Ctnostné jednání spočívá ve vyhnutí se „chybě“ přemíry či moc málo určitého jednání.

Kdo jedná uměřeně a jeho jednání je provázáno s radostným pocitem, ten má danou ctnost. Naopak kdo tak jedná, ale mrzí se z toho ctnost nemá.

Musíme se vyhnout především třem mravům – špatnost, nezdrženlivost a zvířeckost

Život v souladu se ctností je slastný.

Ctnost podle Aristotela je „habitus“, tedy stav trvalý.