Zápisky - Aristotelés, Etika Níkomachova (2020_21)

V EN najdeme dvě pojetí slasti – jedno je v knize sedmé a druhé právě v knize desáté. V desáté knize je analýza slasti propracovanější. Tato pojetí se nemusí shodovat.

SLAST

samo dobro (TAGATHON) naprosto špatná

slast sice není špatná, slast je
ale pro život je lepší skutečně
jí za špatnou prohlašovat špatná

Eudoxos: HÉDONÉ = TAGATHON

• všechny bytosti směřují ke slasti

• slast je žádoucí sobě, nežádáme si ji „pro jiné“

• slast činí všechny žádoucí věci ještě žádoucími

Že slast je (nejvyšším) dobrem je hédonistické stanovisko. Z druhého tábora, který tvrdí, že slast je špatná, Aristotelés rozlišuje dva rozdíly. Ve druhé knize EN se můžeme dočíst, že je lepší se slasti stranit, ale Aristotelés odmítne stanovisko, že slast je naprosto špatná.

Aristotelés si tak vybírá pozici bližší k hédonismu. Oproti Platónovi, který je naopak blíž k „anti-hédonismu“. Ani jeden z nich ovšem není hédonik či ant-hédonik.

Podle Aristotela tvrdit, že slast není špatné, ale je nutné jí tak vidět, není správná úvaha, protože v jednání jsou činy přesvědčivější než slova. Aristotelés zároveň říká, že takový člověk, který „lže“ v dobré míře, této věci nepomůže, neboť znevažuje, co je pravda.

Nejprve se Aristotelés zabývá Eudoxovou pozici, která říká, že slast je dobro samo o sobě. Kromě Eudoxa bude pro tento výklad důležitý také Platón a jeho dialog Filébos.

Jeden z argumentů proti hédonistickému pohledu je, že slast je pouze jedno z dober, ale není dobrem o nic více než jiné dobro.

Na začátku dialogu Filébos je položena otázka, zdali je lepší život rozumu nebo život slasti. Tato otázka se vlastně ptá, co je větší dobro samo. Sókratés říká, že slyšel jakési výroky o slasti a rozumu, a že žádná z těchto dvou věcí není dobro samo. Nejvyšším dobrem je něco jiného, třetího. Jde o podobnou úvahu jako na začátku EN.

V dialogu Filébos se říká, že by si nikdo nežádal život se slastí bez rozumu anebo s rozumem bez slasti. Dobrou je tedy kombinace těchto dvou.

Sókratés v dialogu Filébos říká, že je něco, co směřuje k něčemu jinému a něco, co ne. Stejně jako v EN, kde vznikání / vyrábění je činnost, jejímž cílem je výrobek. Existují věci, které jsou v neustálém procesu vznikání a zanikání. Tento proces má cíl nějakého bytí. Jsoucnost je účelem dění.

Tato úvaha směřuje k tomu, že dobro spojeno s jsoucností, jelikož dobro je to, k čemu směřujeme a proč něco děláme. Dobro tedy bude patřit k jsoucnosti a ne k dění. Pointa této pasáže tedy je, že slast je vždy spojena s děním a jelikož slast patří k dění, nemůže být dobrem.

Sókratés argumentuje tím, že slast je vždy spojena s ukájení hladu nebo žízně. To jsou stavy, které máme a dějem je lze ukojit. Slast je pocit, který doprovází naplňování – tedy děj, který směřuje k jsoucnosti, ale který není jsoucností. Když jsme sytí, nepotřebujeme jídlo a nezakoušíme slast z jídla.